Každá doba přeje někomu jinému. Někdy dělníkům a rolníkům, jindy nacionalistům, dnes, jak se ukazuje, ukřivděncům. A je zajímavé, že jedno, ve které části sněmovny zrovna sedí. V rudých, modrých či zelených lavicích.
Všichni ale mají jedno společné. Nedostává se pokory. Že všechno není a asi nikdy nebude pouze po mém, nebudu mít všechno na co si vzpomenu a vždy pravdu. A pokud nemám-li něco já, nebude to mít ani on.
Jeden z nejvíc ukřivděných to nezvládl už při volbách a obvinil všechny ze spiknutí proti němu. Že to byl přece on, kdo měl vyhrát a vládnout. A přísahal odplatu a figurka voodoo byla ten večer tisíckrát propíchnuta. I obklopil se kývači, co mu budou dodávat sil v boji na život a na smrt.
Další pan ukřivděný, tentokrát z jiného tábora, vypracoval prý nejlepší ekonomický plán na celém světě. A proto bude ministr a bude ho prosazovat. Ale nejde všechno hned a rychle, ministři chtějí být všichni, a tak se nakonec na pana ekonoma nedostalo. A jak to tak chodí, nedostalo se úplně ani na jeho vizi. A to teda ne. Však uvidíte.
Jak šly dny, ukřivděných přibývalo, vždycky se něco našlo. Tu Lisabonská smlouva, tu radar, tu kamióny, tu daně, tu poplatky u lékaře. Stále něco. Premiér aby se z toho zbláznil. Jednomu vyhověl, druhému ukřivdil. Všichni chtějí být ve vládě, v koalici, ale na náš svatý program nám nešahejte. Jak z toho ven?
A potom bylo pár dam vyloučeno, když už to dál nešlo. Křivda stíhá křivdu.
Když pan Nejvyšší Ukřivděný již poněkolikáté zavelí do útoku, příležitost odplaty nastává. Když ne my, tak ani oni! Předem nic neříkejme. "Ještě nevím. Stejně se vláda trápí. Vadí mi Lisabonská smlouva. Strana, ze které mě vyloučili, neplní svůj program. Předložte zákony, které já chci, potom vás podpořím, ... "
Ruce letí vzhůru, tedy k tlačítkům. Rudooranžoví se objímají. Konečně jsme jim ukázali.
A co bude dál? No přece ráj!
