Koncentace primárních myšlenek formuje základ hmoty. Definuje základní fyzikální zákony. Tedy pravidla pro atomy, záření, gravitaci, prostor a čas. Vytvářejí tím primární základnu existence, primární myšlenka vytváří základní „mrtvou“ hmotu.
Primární základna hmoty vytváří hvězdy a planety. Zákony krystalizace formují skály, kameny, písek a vodu. Na tuto základnu je aplikována sekundární myšlenka. Sekundární myšlenka je nosnou strukturou všech těl. Základem každé živé buňky je dynamická rovnováha „neživých“ částí, které ji tvoří. „Mrtvá“ hmota je vždy elementárním základem všech buněk. Buňka mění primární gravitační uspořádání částic hmoty na nejnižší úrovni. Buňky jsou schopny vzájemné koordinace. Množiny buněk vytvářejí rozličné tvary. Z „mrtvé“ hmoty vytvářejí molekuly sloužící jako paměť. Buňky se spojují a vytvářejí těla rostlin, řasy, listy, kořeny až stromy. Buňky vytvářející těla pobíhajících tvorů jsou hierarchicky řízeny systémem nervových buněk. Každé tělo je nadstavbovou formou uspořádání hmoty. Každé živé tělo mění uspořádání primární hmoty (písku a skal) na základě plánu a vůle.
Život je tím rozvinutější, čím více ovládá hmoty, tedy čím více hmoty se řídí zákonitostmi sekudární myšlenky. Sekundární myšlenkou je sám Život.
Inteligence je nehmotná, ale může být vytvářena i rozvíjena uspořádáním hmoty. Sama přímo je však nehmotná, hmota ji pouze zobrazuje. Život se projevuje pomocí vůle, která na základě elementární myšlenky volí způsob nového uspořádání hmoty. Transformátorem mezi nehmotou a hmotou jsou buňky. Každá buňka se může rozhodovat, ale ve struktuře buněčného těla přenechávají buňky svou vůli jiným buňkám. Ty buňky vytvářejí komunikační systém těla a nakonec rozhoduje jediná buňka. Je to ta buňka, kterou se projevuje vůle vědomí. Rostliny a někteří primitivnější živočichové, těch slabých vědomí mají i více. Většina živočichů však koncentruje své řízení do jediné buňky, buňky se však střídají, přepínají. Chumáč buňek ve kterých „problikává“ vědomí je mozek.
Inteligence postupně získává kontrolu nejen nad vytvořeným buňečným tělem. Zpočátku přetváří těla rostlin a tvorů. Nejdřív láme větve a později ze stromů staví domy. Obléká se do kožešin a rostlin. Později dokáže ovládat hmotu přímo, organizovat ji i bez buněk. Opracovává kameny, skálu, později kámen i písek taví žárem, získává ocel i sklo.
Od drcení kamene a tavení kovů, přes chemii dospěje inteligence od plastů až k nanotechnologiím. Přes fyziku dokáže ovládat záření a rozložit atom.
Inteligence stále zvyšuje množství hmoty ovládané bez sekundárních (živočišných) těl. Vytváří stroje, znásobuje možnosti pohybu, létá i mimo rodnou planetu. Dospělá inteligence se zbaví závislosti na biologických buňkách.
Základem vyšší formy života je umělý mozek, tedy systém „umělých nervových buněk“, schopných transformovat podněty nehmotného vědomí do hmotných interakcí. K vytváření dokonalejších rozhraní vědomí, než jsou buňky, směřují nanotechnologie. Podmínkou úspěch je pochopení interakce mezi hmotou a nehmotou. Bez zvládnutí nehmotných interakcí nelze nové buňky ani mozek sestrojit.
Umělý mozek, dokáže sloužit vědomí stejně i lépe než přírodní. Umělý mozek vytváří zpočátku „útočiště“ pro vědomí žijící v přírodním umírajícím (fyzicky přestávajícím fungovat) mozku. Přechod vědomí z přírodního do umělého mozku otevírá možnosti nepřetržitého vědomého žití. Potřeby zdrojů nezbytných k udržení mozku v chodu se tímto krokem zcela zásadně mění.
První umělý mozek působí na hmotu přes počítačový interface. Lidé s umělým mozkem už nemají svá biologická těla, ale komunikují s ostatními, tedy žijí. K přežití jim stačí „vydělat si na internetu“ na elektřinu a nájemné ve skladu umělých mozků. Zpočátku musí lidé s novými (umělými) mozky spolupracovat s biologickými lidmi. K novým mozkům se přidávají i nová těla. Nová těla i mozky se stávají dokonalejšími než původní těla biologická. Nová těla jsou časem nezávislá na hvězdách a planetách. Nová těla jsou základním prostředkem dalšího šíření Života ve Vesmíru.
V umělém těle může žít Vědomí téměř věčně, žádná vzdálenost v prostoru ani v čase, pro ně není nepřekonatelná. Čas je proto relativní, zejména ten vnímaný. Miliony let mohou být pro někoho jen jeho dosavadním životem.
Těla zvířat i živočichů mohou být funkční jen v extrémních podmínkách, které jsou vzácné a trvají jen krátkou dobu. I „přírodní“ forma je pro zachování Života i šíření důležitá, i když je jen přechodná a trvá nekratší dobu (i když lidé si většinou nic jiného neumějí představit). Biologické formy života jsou nejjednoduším způsobem nehmotného ovládání hmoty.
