Český stát se potýká s problémy, podobně jako ostatní státy v Evropě, či USA. Evropské výroby ztratily a dále ztrácejí globální konkurenceschopnost. Byrokratické aparáty států stále zvyšují nebo udržují výdaje, bez ohledu na jejich smysl.
Pokud vyrábíte v Evropě, musíte počítat s trojnásobnými, až desetinásobnými náklady na práci a s dvojnásobnými až čtyřnásobnými náklady na energie. Vstupní ceny materiálu a technologií jsou na celém světě přibližně stejné. Výrobky však prodáváte na světových trzích. Pokud je prodáváte „doma“, máte výhodu pouze v úspoře za dopravu. Pokud prodáváte ve světě, musíte většinou k ceně dopravy připočítat ještě cla, která jsou často v desítkách procent (např. v Číně až 270%).
Pro běžné občany je současný otevřený trh relativně výhodný. Mohou si užívat výrobků a služeb za nízké ceny. Dnes jsou běžným občanům dostupné i kvalitní značkové výrobky. Jsou totiž vyráběny s nízkými náklady v Číně a podobných rozvojových zemích. Omezení těchto dovozů by jistě znamenalo pokles životní úrovně a samozřejmě i zisků firem, které je vyrábějí.
Problém však je, že firmy vyrábějící v Číně musejí také v Číně platit většinu daní z dosahovaných zisků. Ještě větší problém je, že ty zisky zcela logicky investují do dalšího rozšiřování a modernizace výrob v Číně. Dnes už se proto často setkávám s nářky českých výrobců, kteří si stěžují, že jejich čínští konkurenti vlastní modernější výrobní technologie. Dnes jsou moderní technologie a stroje nejúspěšnějším vývozním produktem Německa a USA vyváženým do Číny. Evropské firmy si nákup takových zařízení nemohou dovolit. Pokud mohou, tak je zcela logicky nakoupí pro své čínské výrobní závody.
Výrobní aktivity v Evropě i USA už řadu let upadají. Nevyužití pracovníci jsou pohlcování neefektivní a často i zcela zbytečným sektorem veřejných služeb. Výdaje státu jsou téměř nekontrolovatelné a neomezitelné.
Pozn: V rámci EU jsou výdaje „podivné“ ještě více (EU např. poskytuje ročně rozvojovou pomoc Číně ve výši cca 2,4 miliardy EUR).
Není proto divu, že zbytky reálné výroby nedokáží uživit celý byrokratický aparát a jeho byrokraty ovládané zdravotní a důchodové systémy.
Synergie finanční oligarchie a politiků přinesla řešení v čerpání dluhů. Oligarchie a jejich byrokratickosprávní aparát (banky, investiční fondy) si tím významně rozšířili trh pro půjčování peněz (úroky a obsluha státních dluhů se staly rozhodujícím zdrojem příjmů finančních podnikatelů). Placení úroků (vlastních i státních) se stává dalším nákladem snižujícím konkurenceschopnost.
Zadlužování je však dočasným řešením financování rozdílů mezi výdaji a příjmy. Každý dlužník má svůj zadlužovací strop (náklady na přežití + úrok). Některé země už se své maximální míry zadlužení blíží.
Ekonomové proto bijí na poplach. Někteří chtějí šetřit, někteří ještě více na dluh utrácet. Úspory, které jsou dnešní vlády reálně schopny provést, jsou z hlediska globálních trhů pouze kosmetické. Jestliže např. česká vláda sníží zdanění práce o 10%, na chvíli oddálí zánik některých výrob. Rozdíly v nákladech jsou však násobné.
Strategie dalšího zadlužování zřejmě volí ti, kteří už se smířili s budoucím krachem celého euroatlantického finančního systému. Volí tedy strategii – užijme si, dokud to jde.
Strategii přenášení dluhů na jiné prosazují ti, kteří inkasují úroky (např. pomoc Řecku).
Dnes realizovaná opatření jen prodlužují existenci kolabujícího finančně dluhového systému. Navrhované reformy mi silně připomínají úsilí napravit komunistický experiment pomocí perestrojky. Příčiny klesání globální konkurenceschopnosti euroatlatinckých ekonomik reformy neodstraňují, jen je mírně omezují a oddalují nevyhnutelný kolaps existujícího systému. Prosazování ideologických snů produkovaných komisemi EU konkurenceschopnost naopak zhoršuje.
Obavy z krachu systému jsou však značně přehnané. Z hlediska vývoje společnosti takový krach znamená pouze změnu. Není to epidemie, která by zabíjela lidi. Není to přírodní katastrofa, která by ničila reálný majetek.
I když se stanou dluhy nevymahatelnými a peníze bezcennými, zůstanou budovy a stromy stát a lidi neztratí schopnost pracovat. Bude to pouze návrat k realitě, která je zastřena spekulacemi a mediálními manipulacemi.
