Bojová morálka v boji úspěšných jednotek je morálkou výsledku. Dosažení výsledku je zcela rozhodující, na diskuse není v boji čas. Morálka výsledku se projevuje i tím, že jsou všichni nemocní a slabí považováni za simulanty a lenochy. V takových jednotkách jsou obvykle vojáci zdraví a výkonní. Nikdo nesimuluje a neulívá se a všichni se snaží vyhnout zranění a slabosti. V boji není čas řešit příčiny a úmysly, bojová morálka je důležitým faktorem vítězství a přežití.
Současná přehumanizovaná morálka v sociálně demokratických systémech, je morálkou úmyslu. Společnost je natolik přecitlivělá, že raději pomáhá simulantům a lenochům, než aby bylo ukřivděno nemocným a slabým. Neúspěch není považován za vážný problém, důležité je, že to dotyčný myslel dobře.
Elitní vojáci v sociálně demokratické armádě to mají těžké. Pro úspěšný boj potřebují aplikovat tvrdou morálku výsledku, v civilu jsou však konfrontováni, se zcela opačnou morálkou zhýčkané společnosti.
Civilní společnost připadá vojákům zbabělá a nečestná. Všichni jsme totiž denně svědky zcela evidentně nepoctivého chování veřejných činitelů, které zůstává nepotrestáno. Každému je jasné, že zázračné zbohatnutí bývalého premiéra, který si politikou nedokázal vydělat ani na lepší byt je důsledkem korupce. Nelze to však dokázat a jsme přinuceni věřit zázrakům. Dvojí úspěšná obhajoba „výjimečné“ doktorské práce předsedy ústavně právního výboru sněmovny je pro politiky zcela normální. A to i když je zřejmé, že by poctivý učitel takovou práci neakceptoval ani jako seminárku. Těch případů nepotrestaných lží a podvodů nejsou desítky, ale stovky. Slovo politik se stalo synonymem zloděje a lháře, kterému vše beztrestně projde.
Politici zcela bez ostychu lžou a všichni si na to už zvykli a připadá jim to normální. Těžko se na společenskou situaci zvyká, bezmoc mnohdy hraničí se zoufalstvím. Je proto zcela přirozené, že se někteří lidé snaží od existujícího systému distancovat. Nemusí to být zcela a úplně, někdy stačí jen malý vzdor. Vykonání něčeho, co se systému nelíbí a co zakazuje. Ten zákaz však musí být příslušným vzdorujícím chápán jako nesmyslný a nesprávný.
Někteří proto obsadí státem zanedbávaný dům, jiní si na přilbu umístí symbol, který je zakázaný. Tragikomické, až tristní přitom je, že žádný přehled zakázaných symbolů oficiálně neexistuje. Různí lidé zcela záměrně provokují systém a podvědomě se jej snaží přimět k neadekvátní reakci. K reakci při které se příslušní provokatéři mohou cítit jako hrdinové.
Nemyslím si, že by velitelé elitních jednotek naší armády obdivovali nacismus. Nemyslím si to ani o většině tzv. extrémistů. Domnívám se, že atraktivita všech těchto symbolů spočívá zejména v tom, že jsou zakazované. Zakazování jakéhokoliv symbolu je v očích sebevědomého a svobodomyslného člověka projevem slabosti a ubohosti. Ten kdo se bojí nějakých obrázků, je nesebevědomý zbabělec.
Udavačský anonymní dopis je projevem zbabělé závisti a frustrace z neúspěchu. Postup velitele, který nařídil provokativní symboly odstranit a důkazy o jejich existenci zničit byl zcela racionální. Samozřejmě v kombinaci s přiměřeným trestem. Bez medializace by totiž zmíněná provokace bezcílně „vyšuměla“. Zde totiž dvojnásob platí, čím více se v hovně budeš šťárat, tím více bude smrdět. Ty provokativní symboly někde v Afganistánu stejně nikdo pořádně neviděl.
Nynější medializace „problému“ bude mít pro provokatéry zřejmě mnoho následků. V tomto režimu mají zničenou vojenskou kariéru. Přitom si jen umístili na přilby nějaké obrázky a na základě příkazu je okamžitě odstranili, z normálního pohledu tedy vyřízená věc. Zcela neúmysně se z kvalitních vojáků stávají mučedníci, oběti prolhaného režimu. Ten si touto cestou podkopává svoji stabilitu. Vítězství udavačů ochromí bojovou morálku jednotky a nastolí atmosféru strachu. Každý udavač je zákeřný zbabělec, neschopný přímého jednání. Dále se sníží loajalita vojáků, protože budou trest těch dvou vnímat i jako svoje ponížení zbabělou civilní společností.
