Četl jsem celou řadu názorů, proč krajské volby dopadly, jak dopadly. Mnohé analyzují situaci dobře, přesto si myslím, že rozhodující je lidské podvědomí, které je vystrašené z toho co se dnes ve světě děje.
Nemyslím si, že jsou lidé úplně stupidní a rozhodují se ve volbách kvůli desetikoruně u lékaře. Většina lidí však hospodářskému systému a funkci státu nerozumí. Podíl na tom má nepraktické školství, ale i cílená propaganda. Pro většinu politiků je výhodné, když lidé mnohým věcem nerozumí (ostatně většina politiků tomu také nerozumí).
Současná finanční krize je jen špičkou ledovce problémů, ve kterých dnešní demokratická společnost je. Média a mnozí politici krizi prezentují jako problém kapitalismu. Lidé vnímají socialismus jako opak kapitalismu. Krize se bojí, vnímají její reálné projevy. Omezování výrob a krachy firem jsou stále častější. Lidé se bojí a chtějí nějakou jistotu. Přestávají si věřit a hledají vůdce, který se o ně postará.
Situaci ještě zhoršují politici na celém světě. Slibují milióny a miliardy, které nasypou do bank, aby je zachránili. Lidé se neptají, kde ty peníze státy vezmou. Prostý lid je těmito aktivitami utvrzen v tom, že peněz je dost, ale politici na nich sedí. Je vytvářen dojem, že peníze padají „shůry“ a ten kdo je blíže bezbřehému zdroji peněz, ten je rozděluje. Když se tedy tito lidé mají špatně, vnímají to jako nespravedlnost. Nespravedlnost, která vyplývá z toho, že jim politici a zaměstnavatelé přidělují málo z těch peněz, které odkudsi padají.
Málokdo si však uvědomuje, že krize do které se řítíme vyplývá z toho, že demokratické země ztrácejí schopnost konkurovat ostatním státům, a to především Číně. Současné problémy bank jsou jen důsledkem neudržitelnosti systematického kompenzování nerovnováhy pomocí maskovacích finančních operací. Zadlužování a nadhodnocování aktiv sloužilo dlouhou dobu jako doplňkový zdroj peněz, kterými se platí za reálné produkty.
Ztráta konkurenceschopnosti vyplývá z příliš drahého výrobního prostředí. Pracovní síla není pouze drahá, ale je také draze zdaněna. Výrobní náklady zvyšují i stále mocnější odborové organizace a pracovní legislativa přenášející jednostranně rizika na zaměstnavatele. Ekologické šílenství vyprodukovalo další náklady zvyšující požadavky na výrobce. Člověk, který chodí (nebo nechodí) do práce a čeká na svůj „příděl peněz“ moc nechápe, že peníze vznikají prodejem produktů.
Nicméně když běžný občan nakupuje a peníze utrácí, chce „kvalitu, za co nejnižší cenu“.Výsledkem je, že se toho v demokratických zemích čím dál méně vyrábí a méně vyrábět bude. Lidé však stále spotřebovávají a tak se dováží stále více. Co se však děje, když spotřeba neklesá a výroba klesá stále rychleji? Lidé si půjčují, stát si půjčuje, firmy si půjčují. Ale i dluhy mají svůj strop. Dluhy jsou navíc další zátěží ekonomiky. Placení úroků prodražuje prakticky vše a konkurenceschopnost se dále zhoršuje.
To že se hlavy států radí, kolik „nalijí“ do které banky peněz, nic neřeší. Žádné zboží tím nevznikne. Lidé tomu však nerozumí ale někteří tuší, že něco nehraje. Čtou, že vše zaplatí daňoví poplatníci, ale nevědí jak. Je to však jednoduché, Český stát zaplatí na úrocích místo 48 miliard, každoročně dvakrát až třikrát tolik. Ten kdo má úspory, si za ně nakoupí mnohem méně, protože jeho vydělané peníze budou konkurovat těm „záchranným“.
Doposud nikdo nepředložil koncepci řešení postupně eskalujícího problému. Politici ho totiž, ani nechtějí vidět. V demokratickém rámci je problém možná neřešitelným. To však neznamená, že se s tímto problémem nebudeme muset vypořádat. Číňané a ostatní nám nebudou věčně prodávat na dluh. Navíc budou chtít (a chtějí), abychom ty stávající dluhy spláceli.
Aby byli lidé ještě více zmateni, jsou o Číně šířeny politickou propagandou zcela zkreslené informace. Komunistická strana Číny dnes realizuje mnohem pravicovější politiku, než kterákoliv pravicová demokratická politická strana na světě. Do Číny se postupně přestěhovaly technologicky nejvyspělejší výroby. V USA seškrtali rozpočet kosmického výzkumu a propouštějí. Špičkoví odborníci odcházejí za vyšším platem do Číny. Tak je tomu i v mnoha jiných oborech. Je jen otázkou času, než ztratíme konkurenceschopnost i při výrobě automobilů, letadel...
Mnozí díky propagandě spatřují úspěch Číny v údajné dětské a otrocké práci. Můžeme se takto obelhávat, ale moc nám to nepomůže. Číňané nejenže vyrábějí stále více produktů a berou nám tak práci, ale nakupují také miliony nových aut, staví silnice a domy. Nedávný růst čínské potřeby zcela změnil světové toky komodit.Mnozí také upozorňují na bídu čínského venkova. Ta je však pro Čínu pouze výhodou. Nemusejí si totiž do bohatnoucích měst tahat na nekvalifikovanou práci imigranty ze zahraničí. Chudý venkov mohou bez problému dále ponechávat svému osudu. Venkované je nic nestojí, nijak je nedotují a pomáhat jim nemusejí. Uvažují totiž pragmaticky, nic by takovou pomocí nezískali.
Do Číny se dnes paradoxně stěhují kvalifikovaní a bohatí lidé z USA i Evropy. Mohou tam totiž výhodněji pracovat i podnikat. Stahují tam sebou investice i spotřebu a tím Čína bohatne. Schopným lidem neexistence sociálních a zdravotních systémů vůbec nevadí, naopak daleko transparentněji platí jen za služby, které chtějí.
Krize se jistě Číny také dotkne. Nejspíše klesne vývoz a znehodnotí se čínské pohledávky (naše a americké dluhy). Prudký růst životní úrovně se zřejmě na čas zpomalí, či zastaví. Čína se však může s Ruskem vhodně doplňovat. K ničemu nás ani USA nepotřebují, nemáme totiž co nabídnout a prodávat nám na dluh už je rizikové.
Nám zůstanou jen dluhy a problémy. Současná životní úroveň v demokratických zemích totiž neodpovídá reálnému výkonu ekonomik. I kdybychom dokázali vyrábět stejně efektivně, jako Čína nebude to stačit. K tomu abychom mohli konkurovat, musíme být levnější minimálně o ty úroky, které oni neplatí, ale inkasují.
Naší jedinou nadějí je, že začnou v Číně znovu budovat komunismus. Naděje tu je, protože nedávno byla v Číně delegace z EU radit, jak vybudovat sociální stát.
