Některé umělecké slohy v dějinách prostoupily lidskou společnost celkově – od vědy a umění, až po způsob oblékání či života, politiku nevyjímaje, domnívám se, že se to stalo i teď nedávno.
Nejsem odborník na kulturu, jistě se najdou fundovanější „vykladači“ doby, kteří ji rozeberou lépe. Mám však nutkání vyjádřit se. Vycházím z pocitu jakési generační a stylové propojenosti, která vrcholila v období konce minulého století. Celkový styl či sloh vznikl na základě negace předešlého období a oddělil generace. Nového stylu se chopily elity ve všech oborech lidské činnosti, pracovně jsem ho nazval Hippies.
V Hudbě začíná sloh někde u Boba Dylana, pokračuje přes Beatles, Led Zeppelin a možná končí u Trenta Reznora, který již přechází do jiné doby.
Filmové umění dostává impuls od Federika Felliniho, který přechází přes Miloše Formana, Qentina Tarantina až po Davida Lynche. Ten však už z doby vystupuje někam mimo.
Architekti této doby se „vyřádili“ na „pokřivených mrakodrapech a budovách“. Začíná to někde u Opera House v Sydney (Jorn Utzon), přes Grand Arc v Paříži (Johann Otto von Spreckelsen) a možná pokračuje Kaplického návrhem Národní knihovny. Možná, že svým chrchloidním vzhledem už vstupuje do nové doby (architekti byli vždycky trochu napřed).
Výtvarně sloh Hippies stylizuje například Andy Warhol, či Milan Knížák.
Literárně zahájil „dobu“ Jack Kerouac a dnes pokračuje Douglas Coupland.
V politice je sloh reprezentován optimistickým sociálním liberalismem, který zahrnuje bezbřehou humanitu a multikulturalismus. Mocensky se projevil například v osobě Billa Clintona či Václava Havla.
Ve vědě pak styl reprezentují např. Stephen Hawking (BigBang a černé díry), či Albert Hofmann (LSD).
Lidé na konci minulého století vyměnili tmavé obleky a klobouky, za modré Jeansy a následně za všemožné modifikace, které dnes přecházejí až ke stylu maskovacích uniforem-eichentarn.
Nebudu pokračovat ve vyjmenovávání další oblastí, které představují dobu Hippies. Myslím, že jiní to svedou lépe než já. Úvahu jsem napsal proto, protože začínám mít pocit, že tahle doba končí. I když u nás má silné retro dozvuky, umocněné přeměnou platonického hippiesáctví generace, zrozené na přelomu padesátých a šedesátých let, do reálných prožitků.
Začíná doba nového stylu či slohu, který v negaci na vše dál rozvíjí a vytváří nový předěl generací. Psát o něm by bylo, ode mne ještě troufalejší, ale možná to zkusím, neboť mám rád změnu.
