Současná krize je vyvrcholením pokusu o vytvoření nového typu společnosti. Všichni lidé chtějí žít spokojeně. Představy o spokojeném životě se postupně zdokonalovaly a lidské potřeby a nároky rostly. Idea, že se mohou mít všichni dobře a budou spokojení je velice lákavá pro všechny lidi. Dnes se této utopii neříká komunismus, ale komunismus to ve své podstatě je (v demokratickém newspeaku je to rozvoj sociálního státu).
Schopnosti jednotlivých lidí a etnik se výrazně liší. Jen někteří lidé jsou schopni vyprodukovat dostatek zdrojů k tomu, aby uspokojili své potřeby podle svých představ. Demokratická společnost vyprodukovala sociální koncept, který garantuje „příděl“ potřeb každému občanovi. Demokratická společnost, tak zcela zákonitě dospěla ke stejným cílům, jako vytyčovali první komunisté.
Garantovat všem občanům „příděl“ zdravotní a sociální péče však není jednoduché. Někomu, kdo žádný „příděl“ nepotřebuje se musí příslušné zdroje vzít. Komunisté to řešili radikálně. Majetek ukradli a používali ho. Lidské potřeby stanovili plánem. V podstatě to fungovalo, většině lidí to také vyhovovalo. Všichni měli garantován nějaký standard. Možnosti seberealizace byly podmíněny loajalitou s vládnoucími diktátory. Lidé bez ambicí však byli v podstatě spokojeni (těch je většina).
Aby komunistická ekonomika fungovala, museli příslušní diktátoři určovat limity spotřeby a dovozní kvóty. Výsledkem byla limitovaná životní úroveň, i limitovaná zdravotní péče – a to prakticky pro všechny. V některých zemích to funguje dodnes. Vzhledem k nízké výkonnosti příslušných ekonomik jsou však limity životní úrovně na hranici bídy.
Demokraté, kteří svoji moc musí pravidelně dokládat vůlí většiny, však nemohou stanovit limity, které se většině nelíbí. Zdravotní i sociální péče se rozbujely do takové míry, že na ně prakticky žádná demokratická ekonomika nedokáže vydělat. Proto se příslušné státy zadlužily. Nezadlužily se proto, aby investicemi do infrastruktury zvýšili výkon ekonomiky a z ní potom dluhy zaplatily. Zadlužily se jen proto, že o placení dluhů žádná demokratická vláda nikdy neuvažovala. Demokratické vládnutí je v podstatě takové „letadlo“. Každá vláda utrácí peníze a zadlužuje stát. Občas přitom z vypůjčeného „rozháže pár zlaťáků“ lidu, aby je zvolil. Každá další vláda to má horší, protože úroky pohlcují stále větší část prostředků, získaných výběrem daní.
V „letadle“ však chtějí všichni politici pokračovat. Při rozdělování daněmi vybraných a vypůjčených peněz vždy něco „padne pod stůl“. Dnes už je snaha „ovládat rozpočet“, při jehož „naplňování“ lze zbohatnout, pro všechny politiky zcela rozhodujícím motivem. Vše ostatní je jen marketing, který skutečné úmysly pouze maskuje.
Demokratický systém se, však se svým „letadlem“ dostal do kritické fáze. Všechna ta přerozdělování zatěžují ekonomicky aktivní občany, takovými náklady, že ztrácejí globální konkurenceschopnost. Mnozí nedobrovolně ekonomicky aktivními přestávají být (nevyplatí se je zaměstnávat). V tomto stavu jsou „západní“ ekonomiky už pár let. Nevyužitá pracovní síla se postupně přemístila do byrokratických a pečovatelských struktur státu. Mnoho pracovních příležitostí vzniklo v oblasti spekulací a různých forem obchodování a zprostředkování. Ve výsledku je to možná i horší, než kdyby byli tito lidé nezaměstnaní. Současná snaha „řešení ekonomické krize“ celkovou daňovou zátěž v důsledku ještě zhorší. Náklady ekonomiky jako celku rostou a výkon klesá.
Zaměstnanci postupně ztratili schopnost kupovat vlastní výrobky, zdanění práce je příliš prodražuje. Proto lidé nakupují produkty, ze zemí ve kterých není budován komunismus (i když je jedna z nich paradoxně lidmi, kteří si říkají komunisté řízena).
Současný problém není krizí v rámci hospodářského cyklu, není způsoben ani špatnými úvěry a hypotékami. Nikdo nikdy nevysvětlil, jak může nesplacený americký úvěr ovlivnit světovou ekonomiku. Věří se tomu, jen proto, protože to všechna média denodenně papouškují. Nesplacený úvěr je problémem dlužníka a věřitele, nic víc. Jediný problém, který z toxických úvěrů vyplývá je „zbystření“ věřitelů. Dnes už i Čína váhá, zda má USA ještě půjčovat. Začíná být stále více zřetelnější, že se stávají „toxickými“ i dluhy států.
Zcela rozhodující příčinou krize je NÍZKÁ KONKURENCESCHOPNOST západních ekonomik. Globáně méně konkurenceschopné ekonomiky nejsou schopny vyprodukovat dostatek zdrojů pro uživení celého státu (včetně všech jeho "zdarma" poskytovaných vymožeností. Příčinou nižší konkurenceschopnosti je snaha demokratických vlád budovat komunismus. Komunismus však nemůže konkurovat společnosti, ve které leží odpovědnost za vlastní životní úroveň jen na každém jednotlivci. Podstatou komunismu je plné předání odpovědnosti za svůj osud "moudrým zástupcům lidu". Je to pohodlné a bezpečné, stačí nemít vlastní názor a nesnažit se ho prosazovat. Průměrný člověk může v komunismu spokojeně žít a nemusí se o nic starat.
Rizikové úvěry byly jen jedním z prostředků, které příchod krize z nekonkurenceschopnosti oddálily.
Právo většiny však ke komunismu zcela zákonitě směřuje. Z evolučního hlediska je komunismus něco jako rakovina. Rakovina postupně spotřebuje pro uživení svých neužitečných buněk tolik zdrojů, že jich není dostatek pro buňky, které udržují organismus naživu.
