Na jaře roku 1989 jsem stavěl rodinný dům. Největším problémem byl nákup stavebního materiálu. Koupit ve stavebninách plné cihly bylo prakticky nemožné.
Pné cihly jsem sháněl už od roku 1988, moje stavba bez nich nemohla pokračovat. Konečně mi svitla naděje. Kamarád mě seznámil s panem Hrabošem, člověkem, který cihly sehnat uměl. Řekl mi, že za tisíc Kč jich dokáže zařídit plnou tatru. Byla to téměř polovina mého měsíčního platu. Jedna pevná cihla tehdy stála asi jenu nebo dvě koruny.
Domluvený den v pět hodin ráno přicházím na domluvené místo. Hraboš už na mne čeká v nastartované tatře. Jezdí pro nějaký stavební podnik, naše jízda bude tzv. „černá“. Oficiální objednání dopravy je však téměř nemožné.
Nasedám a vyrážíme, trochu mne překvapuje, že nejedeme směrem k ciheně. Po chvíli přijíždíme k bráně pekáren. Vrátný nás kývnutím zdraví a pouští do závodu. Hraboš zastavuje za jednou z budov. Z tašky vytahuje dva balíčky tuzexové kávy a mizí dovnitř. Za chvíli otvírá dveře tatry a do prostoru mezi nás pokládá koš plný chleba. Vyjíždíme z pekáren, kabinu náklaďáku zaplavuje vůně čersvě upečeného chleba.
Teď už jedeme skutečně k cihelně. Před bránou stojí kolona asi dvaceti čekajících aut. Je teprve půl šeté a cihelnu otvírají až v šest. Hraboš suveréně předjíždí kolonu. Z vrátnice vykukuje vrátný a závora se zvedá. Zastavujeme pár metrů za závorou, přichází k nám vrátný a dostává dva pecny ještě teplého chleba.
Jedeme dál k administrativní budově. Hraboš mi říká, „vem si peníze“, podává mi tři pecny a jdeme do kanceláře. Předávám chleba, Hraboš přidává ještě balíček tuzexové kávy a já platím fakturu za cihly.
Znovu se vracíme k autu a jedeme k výrobní hale. U nakládací rampy už čeká nějaký člověk s prázdným košem od chleba. Vyměňujeme ho za koš s několika pecny. Za chvíli přijíždí „ještěrka“ s krásnými ještě teplými plnými cihlami. Otočí se ještě asi čtyřikrát a máme naloženo.
V šest hodin ráno vyjíždíme z ciheny s tatrou plnou cihel a míjíme dlouhou kolonu čekajících náklaďáků.
