Současný systém dobře fungoval, nyní však bez výrazné reorganizace míří k sociální revoluci. Rozdělování zdrojů je na základě práce a nároků. Nárokem jsou majetková práva, nárok na důchod, nárok na sdílenou infrastrukturu, nárok na sociální systém nárok na rentu. Motivace k práci je stimulována převážně trhem. Za práci a podnikání jsou získávány peníze, které míří na trh a do kapitálu (např. úročený vklad v bance). Peníze vložené do kapitálu mizí z trhu, aby se na něm objevily jako úvěr.
Bez úvěru nelze prodat celou produkci. Zaměstnanci, podnikatelé, důchodci,…všichni utrácejí primárně peníze, které „nestřádají“. Když někdo utratí méně než vydělá, musí někdo jiný utratit více než spotřebuje. Bez dluhů nemůže růst trh. Proto jsou lidé, firmy, státy, zadlužené, bez dluhů by nemohl růst trh a zisky. Dluhy jsou podstatou systému, a dokud mohou narůstat, umožňují její ekonomický rozvoj. Jakmile se přestane půjčovat, nastává recese. Když nemůže být nadprodukce vyvolaná růstem produktivity prodána musí být redukována pracovní síla nebo sníženy ceny. Snižování cen však snižuje zisky a vyvolává další tlak na snížení nákladů, tedy i redukuje pracovní sílu.
Životnost dluhového systému vyplývá z úrovně rozložení majetku ve společnosti. Maximální míra zadluženosti je v důsledku vyjádřena nemovitým a movitým majetkem dlužníků. Společnost při růstu produktivity vždy dorazí do stadia, kdy už nejsou žádné o úvěr žádající subjekty schopné ručit za úvěr majetkem.
Růst produktivity usnadňuje lidem život, na Zemi už žije 7 miliard lidí. Růst produktivity je základním příznakem rozvoje civilizace. Produktivita práce roste v důsledku vývoje technologií. Lidská společnost se při svém vývoji opakovaně zadrhává když se rychlému vývoj technologií nedokáže společnost přizpůsobit. Společnost vždy trpí paradigmatem, že je zapotřebí stále více pracovat. Ve skutečnosti dochází k přizpůsobení až při redukci pracovní síly. Např. na konci devatenáctého století vyvrcholily roky stávek a nepokojů zkrácením pracovní doby z 16 hodin na 8 hodin. Výsledky vyšší produktivity práce se mezi lidi více rozdělily a v důsledku volného času narostly nové trhy, horším příkladem jsou dvě světové války. V Evropě dnes problém nadbytečné pracovní síly řeší umělá zaměstnanost udržovaná přebujelým státem a sociálními systémy. Pod vlivem paradigmatu nedostatku (musí se šetřit) však státy a lidé situaci zhoršují. Čeká se na okamžik, až lidem dojde, že je všeho přebytek, a že všechny ty redukce a úspory současný přebytek ještě zvětšují. V podstatě jsou všechny současné reformy změnami podílu lidí na zdrojích. Pro řešení rozporu mezi produktivitou práce, spotřebou produktů a pracovní silou:
Vyjádřeme produktivitu jako podíl produkce a počtu pracujících. Když vzroste produktivita musí růst spotřeba nebo klesnout množství vykonané práce. Když neroste spotřeba musí růst nezaměstnanost.
