Na konci sedmdesátých let jsem studoval střední průmyslovou školu. Škola organizovala pro své studenty praxi ve výrobních závodech.
Přidělili mne na odpolední směnu k obráběcím strojům. Podle pokynů jsem přicházel do EJF (Elektrotechnické závody Julia Fučíka) před čtrnáctou hodinou. U vrátnice jsem za „píchačkami“ minul čekající řadu pracovníků ranní směny.
Vedoucí pracovník, ke kterému nás přidělili brzy zjistil, že já a ještě jeden můj spolužák nemůžeme pracovat na strojích. Nebylo nám ještě osmnáct let. V administrativě došlo k omylu, zařadili nás na pracoviště podle roku narození a nevšimli si, že nám do osmnáctin zbývá ještě asi měsíc.
Vedoucí zareagoval operativně. Přeřadil nás na pracoviště přípravy zastřikování transformátorů. Na příslušném pracovišti byl pouze jednosměrný provoz. Naštěstí se podařilo sehnat příslušného mistra. S vedoucím se domluvili, že nám vysvětlí práci a převezme nás na ranní směnu. Zmeškanou ranní směnu jsme měli nahradit částečně. Řekli nám, ať pracujeme odpoledne jen do 20.00 a druhý den už normálně na ranní směnu.
Mistr nám vysvětlil jak čistit prázdné ocelové formy a jak do nich vkládat navinuté cívky. Ověřil si, že jsme vše pochopili. Poté nám ukázal palety s připravenými polotovary (cívky) a prázdné formy a odešel domů.
Pustili jsme se do práce. V dílně určené pro přibližně deset dělníků jsme zůstali sami. Práce nám šla od ruky. Palety s cívkami a prázdnými formami postupně mizely. Na určeném místě jsme pečlivě urovnávali „naši práci“. Kolem sedmé hodiny nám prázdné formy došly a nemohli jsme žádné další najít. Našli jsme mistra z jiné dílny a zeptali se ho na prázdné formy. Řekl nám, ať se na to vykašleme, ať se osprchujeme a připravíme na odchod z práce.
Druhý pracovní den nás v dílně čekalo překvapení. Sedělo tam osm naštvaných dělnic. Zprvu jsem nechápal co se děje. Brzy přišel mistr a odvedl nás stranou, dal nám koště a lopatu a nařídil nám, ať uklízíme venku před výrobní halou.
Hlavou se mi honily různé myšlenky. Udělali jsme něco špatně? Po zhruba dvou hodinách jsme se odhodlali zeptat a šli jsme za „naším“ mistrem.
„Udělali jsme něco špatně?“ ptám se.
„Jo, nachystali jste těch forem moc“, odpovídá zamračeně.
Když viděl naše nechápavé výrazy dodal: „Včera jste připravili moc forem. Normálně to děláme až do oběda. Jestli si toho někdo všimne a pošle sem na revizi normovače budou ženský pěkně naštvaný. Kdyby jste věděli jakou práci mi dá sehnat dělnici? Vždyť mi na dílně dvě chybí!"
"Co máme teď dělat?" ptám se.
"Radši se tady moc neukazujte, někde se běžte zašít, ať Vás nikdo nevidí“ a ještě dodal: "A píchnout si musíte až po druhé hodině!"
Každá praxe je užitečná. Od té doby už Vím co je to normativ, překročení plánu a pracovní doba.
