Ve středu 22.11.1989 jsem den prožíval ve dvou světech. V práci, na základní škole vládli komunisté, na ulicích to začínalo vypadat jinak.
Všude je plno plakátů a v pasáži před redakcí deníku Lidová demokracie se tísní skupinky lidí u vývěsek, ve kterých je vystaveno aktuální vydání novin. Celý výtisk byl beznadějně rozebrán v časných raních hodinách.
Přicházím již potřetí na náměstí, počet lidí je zase o poznání větší, později příchozí se na náměstí už nevejdou. Téměř všichni mají na prsou trikolóry. Napjatá atmosféra je už dávno pryč, z davu čiší pozitivní souhra a očekávání. V horní části náměstí stojí nějací lidé na improvizovaném pódiu. Po úvodním skandování různých hesel začíná proslov nějakého řečníka. Tentokrát je mu už dobře rozumět, zdá se, že používá profesionální aparaturu. Náměstí se dozvídá o požadavcích Občanského fóra a o plánované generální stávce, která má splnění požadavků podpořit.
Večer v oficiálních zprávách opět nepadne o žádných demonstracích a občanském fóru ani slovo. Své zážitky si tedy konfirmuji se zprávami v rakouské TV a na Hlasu Ameriky.
Ve čtvrtek 23.11.1989 je ve škole opět dusno. Komunisté varovali před stávkou a jakýmikoliv protispolečenskými aktivitami. Po všech těch zážitcích z uplynulých dnů mi už trochu otrnulo a otevřeně jsem o připravované stávce mluvil. Nic jsem však neorganizoval, některým kolegům jsem řekl o tom, že jsem zaregistroval Občanské fórum naší školy. Nezískal jsem však žádné další příznivce, ale zvědavost tu byla.
Jdu na demonstraci jako obvykle, ale tentokrát i se svým synem a manželkou. Na demonstraci vystoupují i někteří zástupci stávkových výborů brněnských podniků s tím, že podporují generální stávku. Kromě obvyklého skadování znělo i: „Stávka bude!“
Sedmiletý syn se mě ptá, co znamená ta svoboda. Odpovídám, že už nebudeme muset při cestě z nákupů v Maďarsku schovávat Lego, které jsme mu tam koupili. Tehdy bylo Lego na seznamu zboží, které se z Maďarska nesmělo dovážet (ze západu se to smělo, ale tam se málokdo dostal). Když jsme o pár měsíců dřív, o prázdninách Lego z Maďarska pašovali, měl z toho kluk trauma. Bál se, že nám ho celníci seberou.
Večerní zprávy v televizi jsou ten den poprvé zcela jiné. Zprávy jsou plné záběrů z demonstrací po celé republice, čerstvé zprávy z jednání Občanského fóra s vládou, generální stávka. V tu chvíli mi už bylo jasné, že jsme vyhráli, byl to nádherný pocit. Tehdy jsem však vůbec nepřemýšlel o tom, kdo vlastně vyhrál.
Druhý den, v pátek za mnou přichází většina pracovníků školy a hlásí se do Občanského fóra. Předsedou Občanského fóra školy mne nikdo nezvolil, přesto jím jsem. Na většině škol vznikla občanská fóra až v dalším týdnu, často se to neobešlo bez konfliktů. Na některých školách vznikla i dvě a jejich nenávistné spory se vlekly ještě řadu měsíců.
V průběhu dne si mne zavolala ředitelka a vysvětlovala mi, že musela a musí plnit pokyny odboru školství (zabránit stávce, vzniku OF atp.). Předložila mi i příslušné dokumenty. Ani jsem ji nemusel příliš přemlouvat, aby mi je dala. Neměl jsem s nimi promyšlené úmysly, ale později sehrály významnou roli.
Následujel víkend, plný sledování televize. Přímý přenos z mohutné demonstrace na Letné je něčím zcela šokujícím a nevídaným. Otevřené televizní debaty také. Poprvé v televizi vidím svobodu projevu. Strach z komunistické moci se téměř vytratil.
Předchozí díly:
http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108565
http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108635
http://vasicek.blog.idnes.cz/c/108825/Listopad-1989-zcela-subjektivne-2pokracovani.html
