Listopad 1989 - zcela subjektivně - 2.pokračování

Bylo úterý 21.11.1989 a já se s očekáváním těšil na podvečerní demonstraci. Chtěl jsem znovu zažít ten pocit nádechu svobody.

Ulicemi k náměstí proudily davy lidí, zřejmě se v Brně vše od včerejška rozkřiklo. Příslušníků VB bylo v ulicích o poznaní méně. V místě kde z aut vysedali „helmuti“ stály asi tři běžně odění příslušníci a upřeně si prohlíželi výlohu nějakého obchodu.

Náměstí se brzy zahustilo. Tentokrát však přišli i lidé vybavení nějakými megafony nebo něčím podobným. Nejdřív zazněly informace o tom co se děje v Praze. Někdo přečetl prohlášení o založení Občanského a o tom, že zástupci tohoto fóra jednají s představiteli strany a vlády. Nějaký herec z Divadla na Provázku začal skandovat: „Ať žije Havel!“. Moc lidí se nepřidalo, byli z toho jména rozpačití, já taky. Věděl jsem z Hlasu Ameriky o chartě 77 a o akcích disidentů, ale bral jsem to jako vzdálenou exotiku. V úterý 21.11.1989 byl Václav Havel veřejností vnímán ještě jako exhibující kriminálník, kterému se nechce pracovat.

Když však někdo začal křičet,“Dost bylo Jakeše!“ řvali všichni s obrovským nadšením, stejně jako když jsme řvali: „Dost bylo KSČ!“Ještě jsme si zazpívali státní hymnu, přidali „Zítra zase tady!“ a v klidu se rozešli. Cestou domů jsem si všiml několika vylepených plakátů a u nich hloučky lidí. Nejčastější byl leták na kterém byly uvedeny výšky platů nenáviděných komunistických funkcionářů. Jejich desetitisícové platy byly na tu dobu astronomické.

Druhý den ve středu 22.11. jsem měl učit v prvních hodinách vysokoškolské studenty, kvůli stávce mi tedy výuka odpadla (učil jsem současně na základní škole a studenti tam za mnou docházeli). Zašel jsem tedy na fakultu.

Blížím se k budově univerzity, různých plakátů na sloupech a zdech přibývá. Uvnitř se to hemží studenty. Zcela evidentně toho mají mnoho na vyřizování. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že obcházeli podniky a instituce a rozdávali letáky a vyzývali k zakládání Občanských fór. 

Zastavila mne stávková hlídka: „Jste z Občanského fóra?“

Vytřeštím oči a nesměle odpovídám: „No jsem tady ze školy v Brně.“

Student na mě sebevědomě: „No a Občanské fórum už máte?“

„Nemáme, ale mám tohle,“ a vytáhl jsem pečlivě složené prohlášení studentů podepsané mnou, školníkem, dvěma kuchařkami a asi šesti učitelkami.

„No vidíte, tak to máme, běž támhle do prvního patra, tam už to najdeš a řekni, že jdeš zaregistrovat Občanské fórum,“ za rukáv si přitáhl nějakou studentku a řekl jí, ať mne tam dovede.

Cestou vidím otevřenými dveřmi učeben studenty píšící na psacích strojích letáky. Vcházíme do učebny, ve které je náramně živo. Nějaký student sedící za psacím strojem si napsal školu i moje jméno do slupce „předseda OF“. Do ruky mi vrazil na stroji napsané poslední prohlášení Občanského fóra a bylo vyřízeno. Vyloudil jsem ještě nějaké letáky a trikolóru, a připnul ji na bundu. Revoluční atmosféra studentů mě nabila pozitivní energií.

Blížím se ke svému pracovišti (základní škole) a pozitivní energie ve mě ubývala, rostly ve mně oprávněné obavy. Školník mě ve dveřích netrpělivě vyhlížel a jde hned ke mě, opatrně říká, “Neukazoval jsi nikomu to podepsané prohlášení? Můžeš to ztopit?“

„Proč?“ vyděšeně odpovídám.

"No prý přišly nějaké instrukce z odboru školství, se všemi kdo se podílejí na protisocialistických aktivitách bude rozvázán pracovní poměr. Já tady mám byt a žena říkala, že by nás mohli vyhodit z bytu,“ povídá vystrašeně školník.

„No na tom není nic protisocialistického, vždyť Občanské fórum v Praze jedná s vládou“, koukni a podávám mu čerstvý leták.

„No já bych to nedráždil, kdoví co s námi bude“, reaguje dál vyplašeně školník.

„No dobrá tak, já to nikomu neukážu a neřeknu, že jsi to prohlášení studentů podepsal“, uklidňoval jsem ho. V tašce jsem přitom měl prohlášení o založení Občanského fóra a úkol získat podpisy zaměstnanců školy. Nic jsem však nesháněl, zašil jsem se v kabinetu pracovního vyučování (můj druhý kabinet) a "nahoru" raději nechodil.

„Matky emigrantů“ mne však navštívily a informovaly o rostoucím „dusnu“ ve škole. Že se nám chce vedení pomstít a že budeme mít problémy. Prý komunisti zatýkají lidi, až později jsem se dozvěděl, že to zatýkání byly jen fámy. Instrukce z odboru školství byla realitou, která měla ještě významnou dohru.

Říkám oběma učitelkám o Občanském fóru, už jsme tedy byli tři. Byli jsme smířeni s tím, že budeme mít problémy, ale už nemůžeme cuknout zpátky.

Ve škole jsem byl celou dobu nervózní, bál jsem se problémů. Také mne napadlo, že by mne mohli i zavřít. Nic se však nestalo. S úlevou jsem po vyučování odcházel spěšně ze školy.

Cestou k tramvaji potkávám cizího člověka s trikolórou, usmívám se na něj. On se usměje taky. Lidí s trikolórou přibývalo a všichni se na sebe usmíváme. V tramvaji, na ulici v obchodech, všude. To mi znovu dodává odvahy a začínám věřit, že se opravdu může něco změnit.

Pozn.: Za komunistů se lidi na sebe běžně mračili, neusmívali se. Dnes už se mračí zase.

Předchozí díly:

http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108565

http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108635

a následující:

http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=109111