Kolem půl páté 20.11.1989 jsme vystoupili z tramvaje u hlavního nádraží v Brně. S oběma kolegyněmi jsme se vydali tehdejší Třídou vítězství (dnes Masarykova) vzůhuru k náměstí Svobody.
V ulici bylo neobvykle rušno, lidé proudili ulicí oběma směry. Všimli jsme si přibývajících skupinek příslušníků VB. Asi v polovině ulice vystupovali ze skříňového náklaďáku „helmuti“. Poprvé jsem je viděl naživo, zatím jsem je znal pouze z televizních záběrů ORF. Jedna z kolegyň se po chvíli omluvila, že musí ještě něco vyřídit.
Na náměstí už se tvořily početné hloučky. Lidé na sebe vzájemně rozpačitě pokukovali. Asi nikdo pořádně nevěděl, co se bude dít. Prostě jen tak přišli, jako já. Zvědavě jsem obkroužil náměstí a zjistil, že jsou dvě ulice zataraseny příslušníky VB . Za jejich zády jsem uviděl hasičská vozidla. Byla celkem zima a při představě mokra mi běhal mráz po zádech. Zvědavost však byla silnější než strach.
Zaslechl jsem nějaké vzdálené skandování, přicházelo z nějaké boční ulice. Najednou začal od kostela u sv.Jakuba proudit na náměstí početný dav. Během pár okamžiků se dav téměř neprodyšně zahustil.
Hučení davu ztichlo a bylo slyšet, že v dolní části náměstí někdo mluví, čte nějaké prohlášení. Nepodařilo se mi příliš přiblížit, nechtěl jsem se bezohledně prodírat davem. Nerozuměl jsem ani slovo, ale snažil jsem alespoň něco zaslechnout, stejně jako ostatní. Davem se šířila tichá pošta. Po chvíli jsem uslyšel jakési skandování. Znělo to jako: „Hu, hu, huhuhu“ Napínal jsem uši, až jsem rozeznal: „My chceme svobodu!“
Začal jsem křičet taky, všichni začali křičet. Prvních pár výkřiků bylo rozfázovaných, ale najednou se vše úžasně sladilo. Náměstím Svobody to znělo nádherně.
Po chvíli dav zase ztichl. Nedaleko ode mne začal promlouvat vetchý stařík. Jeho hlas byl slyšet lépe. Na dřevěné laťce měl přidrátovaný reproduktor z rádia a celé zařízení napájel asi ze čtyř plochých 4,5V baterek. Mluvil cosi o Masarykovi, ale brzy měl vybité baterky. Jeho stařeckému sípání už nebylo rozumět. Párkrát jsme zakřičeli, „Ať žije Masaryk!“, ale moc se to nechytlo.
Nějaké proslovy, kterým nebylo z dálky rozumět, ještě zazněly. I nějaký ten pokřik. Křičel jsem ze všech sil. Lidé kolem také. Nejdůležitější však bylo ukončující skandování: „Zítra zase tady!“
Cítil jsem souznění davu, takovou zvláštní příjemnou energii. Byl to nádherný pocit, začínal jsem si uvědomovat, že svoboda je především o odvaze. Až o mnoho let později mi došlo, že člověku nikdo svobodu vzít nemůže, že si ji každý omezuje sám, protože lpí na pohodlí a na životě.
Demonstrace se začala pokojně rozcházet. Kolegyně se mi v davu někde ztratila. Pomalu jsem kráčel Gagarinovou ulicí (ani nevím, jak se teď jmenuje). Příslušníci VB se tvářili tak nějak rozpačitě, ne tak arogatně jako vždycky. Žádného konfliktu jsem si nevšiml, zřejmě nedostali žádný rozkaz zasahovat. Z tlampačů se pouze ozývala monotóní četba jakéhosi prohlášení, že shromáždění jsou nezákoná a že bychom se neměli nechávat strhnout antisocialistickými živly.
Doma jsem pozorně sledoval zprávy. O žádných demonstracích nebyla v Československé televizi ani zmínka. Na ORF jsme viděli plné Václavské náměstí v Praze. Na rakouské TV dávali také reportáž připomínající páteční demonstraci studentů v Praze, říkali, že při ní policie zabila jednoho studenta. Podrobnosti, které se shodovaly s realitou, kterou jsem v centru města ten večer prožil, s radostí vyslechl na oblíbené „štvavé rozhlasové stanici“.
Druhý den v úterý jsem začínal učit až druhou hodinu. Stávka studentů se na výuku na základní škole nevztahovala. Po příchodu jsem se dozvěděl o mimořádné poradě o velké přestávce, svolávalo ji vedení školy.
Na poradě vystoupila předsedkyně ZO KSČ a ZO ROH (základní organizace revolučního odborového hnutí). Členství v ROH bylo téměř povinné, neznal jsem nikoho, kdo by nebyl členem. Platili jsme povinné příspěvky a potom jsme jednou ročně jeli na nějaký zájezd (například na nákupy do Slušovic) a před Vánoci jsme dostali bonboniéru.
Hlavní komunistka přečetla nějaké prohlášení KSČ. Bylo to něco ve smyslu ohrožení socialismu a nebezpečných živlech, kterým podléhají mladí lidé. Předsedkyně odborů přečetla podobné, snad naklonované prohlášení. Vytáhla připravené podpisové archy. Byla v nich uvedená jména všech zaměstnanců školy. Podpisem měli lidé vyjádřit podporu KSČ a budování socialismu. V listinách už byli místní komunisté podepsáni, až na jednu vyjímku. Nepodepsala to moje kolegyně, učitelka matematiky. První učitelé nestraníci začali podepisovat, ale moc se k tomu nehrnuli. Nic jsem nepodepisoval, stejně bych musel čekat, až to podepíší ostatní. Vypadalo to jako domluvené „výchovné působení“. Vydal jsem se nenápadně k východu ze sborovny a stejným směrem se hrnuli i další.
„Kam jdete!“ ještě jste to nepodepsali, zvolala funkcionářka. Odpoledne na 17,00 svoláváme mimořádnou schůzi odborové organizace.
„Já odpoledne nemůžu,“ ozval jsem se ode dveří. „Mě se to taky nehodí,“ přidávali se další. „Musíte přijít!“ rozčilovaly se synergicky obě funkcionářky.
Naštěstí začalo zvonit. Bez dalších komentářů jsem ze sborovny rychle odešel, do dveří se tlačili i další, včetně školníka.
Ten se za dveřmi hnal ke mně: „Byls včera na Svoboďáku, prý to tam bylo maso.“
„Jo byl a dneska jdu zase.“
Učil jsem normálně, jako by se vůbec nic nedělo. O přestávce mi na prohlášení studentů přibylo pár dalších podpisů. Podepsal mi to školník, dvě učitelky z prvního stupně a kolegyně z kabnetu rebelujících „matek emigrantů“. Celková atmosféra ve škole však byla dost "dusná". Byl jsem různě varován a chvílemi měl i strach.
Odpoledne mne zaskočila kolegyně z kabinetu, členka KSČ. "Můžu to taky podepsat?"
Říkám, ji: „Ty se nebojíš problémů, vždyť jsi u nich.“
„Teď už je to jedno, s tím co provádějí, já nechci nic mít", papír mi podepsala se slovy, "nedejte se!“
Bylo úterý 21.11.1989 a já se s očekáváním těšil na podvečerní demonstraci. Chtěl jsem znovu zažít ten pocit nádechu svobody.
začátek vzpomínek: http://vasicek.blog.idnes.cz/c/108565/Listopad-1989-zcela-subjektivne.html
druhé pokračování: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=108825
a třetí: http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=109111
