Život je prosazováním vlastního vědomí, realizací vlastní vůle. Už první křik dítěte je voláním: „Já chci!“
Když člověk věří, že dosahuje toho, co chce, je spokojený. Lidé pořád něco chtějí a o něco usilují. Splnění všech přání klade odpor hmota, ale i jiní lidé. Všechna chtění se vždy nedaří splnit. V lidské společnosti se zájmy jednotlivých lidí střetávají. Objekty chtění jsou často omezené, některé zcela jedinečné. Splnění přání jednoho člověka může současně vyloučit splnění přání jiného či jiných. V některých případech může být vítěz pouze jeden. Může to být v lásce (soci) i sportu, či usilování o zdroje. V soupeření o zdroje vítězí spíše skupiny lidí.
Lidská morálka je souborem nepsaných pravidel soutěžení. Sjednocuje objekty chtění. Víra je jedním z nejsilnějších sjednocovatelů vůle. Umožňuje velkému množství lidí sdílet své představy a cíle. V lásce k Bohu si lidé nekonkurují, tedy pokud je ten bůh identický. Sjednocujícím faktorem jsou i různé ideologie. Příznivci jakékoliv ideologie sdílejí svůj pocit úspěchu i pádu – míru plnění svých cílů.
Člověk může být věřící, či nevěřící, může být i fanatickým vyznavačem nějaké ideologie. Vždy však zůstává sám sebou, se svým chtěním. Se svým chtěním, které dává člověku touhu žít a dosahovat svých cílů. Každý psychicky zdravý člověk si uvědomuje, že je sám sebou. Uvědomění si vlastní existence přichází přes vědomí vlastní vůle. Uvědomění si sebe sama není víra, je to nevyhnutelný pocit každého jednotlivce. Víra v sebe sama, vyplývá z přesvědčení, že člověk nikdy nezradí sám sebe.
Člověk může konat na základě víry, přesvědčení, či poznání. Skutky člověka lze také posuzovat z hlediska, víry, přesvědčení, či názorů jiných. Všechny soudy okolí jsou z hlediska vědomí pomíjivé. I když často mají reálné důsledky – trest od okolí. Pro vědomí člověka je zcela rozhodující shoda se svou vlastní, zcela osobní morálkou, tedy svědomím. Pokud se člověk zpronevěří sám sobě, nemůže být spokojený. Člověk dokáže obelhat kohokoliv, ale sám sebe nemůže natrvalo obelhat nikdy.
Člověk dělá ve svém životě často kompromisy. Kompromisy s okolím jsou zcela běžné. Kompromisy s vlastním svědomím ničí základní podstatu vědomí člověka. Nečisté svědomí je v podstatě nedůvěrou v sebe samého. Důvěra v sebe sama je rozhodující podmínkou prožívání štěstí. Mnoho lidí si tento fakt neuvědomuje a pořád hledají své štěstí pouze v množství splněných cílů. Štěstí však takto hledají marně, splnění všech cílů se může projevit i jako nuda. Tedy stav, kdy člověk neví, co chce. Nejsnadnějším řešením je nalezení nových cílů a další marné snažení.
Skutečné pohody lze dosahovat uvědoměním si sebe sama. Tedy odpovědí na otázky: Kým chci být? Jsem tím, kým chci být? Pokud nejsem, proč?
Nejsilnější prožitek spokojenosti je víra v sebe samého, tedy důvěra k sobě. Důvěra v jistotu, že dokáže být takovým, jakým být chce.
Úspěch je zdrojem štěstí, ale skutečné uspokojení poskytuje pouze úspěch čestně dosažený. Být čestný je nepohodlné a z hlediska dosahování cílů rizikové. Vlastní čest je však tím jediným, za co nese plnou nedělitelnou odpovědnost každý zcela sám za sebe. Vlastní Čest je mírou schopnosti člověka být sám sebou. Je to uvědomění si vlastní odpovědnosti za sebe samého za své skutky i myšlenky.
Člověk bez cti, může přežívat a žít. Své nečisté svědomí může přebíjet úspěchy. Může být úspěšný, ale nemůže si vážit sám sebe. Čest je základní hodnotou vědomí, důležitější než život. Život bez cti je promrhaným, vlastně jen zbytečným přeskupováním hmoty.
Život bez cti je zradou vlastního vědomí, tedy sama sebe. Ve vztahu k okolí lze mnohé pokrytecky maskovat. Klamání pomůže zvýšit pohodlí, či pomoci k vítězství, ale štěstí to v důsledku stejně nepřinese. Většina lidí dnešní doby k tomuto poznání nikdy nedospěje, a proto zcela promrhají vlastní život. Vlastně se ani nezamyslí nad tím, proč ho žijí.
Žít čestně je jistě nepohodlné a těžké, ale jsem si zcela jist, že jedině takový život má nějaký smysl.
