Ničivost následků krize vyplývá z hloubky jejích příčin. Menší krize lze překonat dluhem či regulací. Pokud nedojde ke změně odstraňující příčinu krize, problém se projeví později s větší silou.
Primární příčinou každé krize je nerovnováha na trhu. Trh se mění stovky let a podmínky k životu také. Krize jsou vyvolávány rozporem mezi lokální produkcí a spotřebou.
Kdo dokáže vyprodukovat více zdrojů, než sám spotřebuje, akumuluje. Jednotlivci staví domy i paláce, mají úspory a půjčují. Státy mají silnice a university. Majetek se dědí v rodinách a zůstává i ve státě. Bohatnou jednotlivci i stát. Kdo spotřebovávává víc než produkuje, spotřebovávává i majetek, a když ho nemá, vytváří dluhy. Chudnou jednotlivci i státy. Obojí je naprosto běžným a přirozeným jevem.
Rozporem současnosti je nerovnováha mezi lokálním přerozdělováním a globálním trhem. Stát získává zdroje z lokálního trhu. Příjmy má z daní, z místně prodaného zboží, z přidané hodnoty a zisku místních firem, z práce, kerou lidé na místním trhu prodají.
Obchodování se účastní stále více regionů a stále více lidí. V obchodech jsou běžně produkty z různých koutů světa. Většina produktů si globálně konkuruje. Pšenice a ropa se obchodují na burze. Práci firmy nakupují na odlišných lokálních trzích.
Globální nabídka práce a zboží se neustále zvětšuje. Trh vyvolává přirozený tlak na nejlepší poměr výklon/cena při stejné kvalitě. Některé regiony v tomto prostředí ztrácejí konkurenceschopnost.
Kdysi byly dílnou světa USA, později i Německo. Američané vyráběli více, než dokázali spotřebovat. Na nákup svého zboží jiným státům půjčovaly. Vše primárně vyplývalo z úspěšnosti jejich produktů. To už je však minulostí.
Výkonnost ekonomik v jednotlivých regionech se mění. Státy „obsluhující“ region však zůstávají nastaveny na společensky definovanou spotřebu. Ta však neodpovídá reálnému výkonu.
Už mnoho let západní země své podíly na světových trzích ztrácejí. Většina už několik let spotřebuje více, než vyprodukuje. Zahraniční dodavatelé surovin a spotřebního zboží západu na nákupy půjčují. Místo nevýhodného nákupu západního zboží nakupují ekonomicky rostoucí země a jednotlivci zdroje, po celém světě. Peníze, které nejsou schopni půjčit a utratit, jim vytvářejí nechtěné devizové rezervy.
Obchodním úspěchy západu přirozeně umožňovaly růst místní životní úrovně. Bohatli občané i stát. Lidé si na životní úroveň a sociální pohodlí zvykli. Trvající obchodní propad omezuje výkon ekonomiky. V důsleku klesají příjmy státu. Spotřeba zůstává zachována, či roste. Objem vyvážené produkce klesá. Podíl dovážených produktů se zvyšuje. Rozpor mezi spotřebou a produkcí je „sanován“ pomocí dluhů a finančních spekulací. Některé státy si půjčují navzájem a sami sobě, protože už ostatní podvody selhaly. „Tisk“ nových ničím nepodložených peněz je posledním způsobem, kterým lze na čas oklamat reálnou ekonomiku.
Stejně jako globalizovala cena kukuřice, bude stále více globalizovat i cena práce. Z hlediska trhu není žádný důvod platit za práci dělníkovi v Evropě víc než v Asii. Cena vyplývá z nabídky a poptávky. Není-li výkon práce vázán na region vítězí při stejné kvalitě nejnižší nákupní cena na světě. Pro západ to nutně znamená propad, pro jiné regiony růst.
Krize pomine teprve tehdy, až bude životní úroveň v regionech odpovídat jejich zapojení do procesu směny. Až bude životní úroveň v souladu s výkonnem ekonomiky. Nyní jsou na západě zdroje, z nichž vyplývá životní úroveň získávány z úvěrů. Lokální spotřeba je uspokojována zdroji získanými v globálním procesu směny. Lokální produkci se však nedaří ve světě prodat. Firmy se o to ani příliš nesnaží, nejsou na lokální produkci závislé.
Umocňujícím faktorem nerovnováhy je i rozpor mezi lokálním rozměrem států a globálním rozměrem trhů. Každý stát lokálně přerozděluje zdroje. Způsob a míra přerozdělování se v různých zemích liší. Existuje i skupinové přerozdělování (EU), i globální přerozdělování (státy např. financují provoz Palestiny). Produkující občané státu jsou zatíženi lokání úrovní přerozdělování, ale přitom jsou vystaveni globální konkurenci. Český dělník zpočátku konkuroval německému. Teď jim oběma konkuruje dělník čínský.
pozn.: Všichni píší o globální krizi, většině lidí na této planetě však roste životní úroveň tempem, o kterém se jim dříve ani nesnilo. To se však netýká lidí v západních zemích. Globálně jich je však menšina, i když si mylně myslí, že oni jsou svět.
Málokdo si uvědomuje, že současná úsporná opatření nejsou dočasná, ale jsou částí cesty k „normálu“. Bez úspěchu na světových trzích, bude naše životní úroveň stále klesat. Sníží se i bez úsporných opatření. Stačí, když už nikdo nepůjčí a nekryté peníze nebude akceptovat. Životní úroveň zcela zákonitě klesne na úroveň odpovídající výkonu místní produkce.
Pozn.: ČR zatím vytváří v rámci Evropy přebytek, ale Evropa jako celek upadá.
Představa, že krize pomine, protože je to napsáno v učebnici, je značně naivní. Každá větší krize pominula teprve tehdy, až když došlo k vyrovnání tržních rozporů, které ji způsobily.
Tzv. finanční, či hypotéční krize jsou pouhými důsledky opatření, kterými státy společně s bankami dočasně „zalepily díry v ekonomice“.
Hypotéční krize je jen indikátor saturace dluhů. Sociální politikou ovlivněné hypotéky zvýšily spotřebu, což vytvářelo dojem, že ekonomika roste. Ona však nerostla, jen se stavělo víc na dluh. Dluh zpočátku zvýší spotřebu. Jakmile, však dlužník začne splácet, sníží svoji spotřebu na úroveň nižší, než ji měl před zadlužením (příjem má nižší o splátky). Stát zatím dluhy nesplácí, ale rozpočet ochuzují platby úroků. Splácení dluhů tedy prohlubuje recesi, ale není její primární příčinou. Tou jsou lokální rozpory mezi produkcí a spotřebou. Tedy „život nad poměry“.
Pokud západ neobnoví úspěšnost v globální ekonomice, může snadno ztratit i schopnost financovat provoz demokracie. Schopnost financování sociálního státu už ztrácí.
