Každá firma je uzlovým bodem směny mezi zákazníky, majitelem a zaměstnanci dále dodavateli a státem. Každý z uvedených subjektů má zcela odlišné zájmy.
Zákazníci chtějí nakupovat co nejlevněji ty nejkvalitnější výrobky. Podle svých představ volí kompromis mezi výkonem+kvalitou a cenou.
Majitelé chtějí maximální zisk z podnikání, ten může být realizován průběžně nebo při prodeji firmy.
Zaměstnanci chtějí pohodovou práci a co nejvyšší plat.
Dlouhodobě úspěšný podnikatel dokáže najít přiměřený kompromis mezi svými zájmy a zájmy ostatních zainteresovaných stran – zákazníků a zaměstnanců. Zdá se to být jednoduché, ale problém je v tom, že se mění vnější podmínky na trhu.
Když například rostla poptávka po výstavbě domů, firmy je nestíhaly stavět. Ceny proto rostly. Zprvu rostly i zisky, protože platy zůstávaly přibližně stejné. Vzrostla však poptávka po lidech, důsledkem byl růst mezd. Když se růst cen zastavil, ukrajoval růst mezd ze zisků.
Když poptávka poklesla a ceny začaly klesat, tak mzdy stagnovaly nebo ještě dále rostly. Mnohé firmy se proto dostaly do ztráty. Podnikat bez zisku je však nesmysl, snižování mezd není snadné, takže nastalo propouštění.
Daleko horší situace nastala vlivem globalizace. Na trhu se objevily levné výrobky z Asie, zprvu nekvalitní, později i kvalitní. Ceny textilních výrobků byly brzy tak nízké, že i při nejlevnějších dodávkách materiálu a nejnižších mzdách není možné v ČR vyrábět textil se ziskem. Ten kdo nepřestěhoval výrobu do Asie buď zkrachoval nebo je blázen, který zkrachuje. Podobný osud potkal celou řadu dalších odvětví.
Při analýze problémů se často zapomíná na další dvě zainteresované strany - dodavatelé a stát. V Evropských podmínkách jsou rozhodující příčinou problémů firem. Stát firmě v podstatě nic neposkytuje. Politici by řekli, že vytváří podnikatelské prostředí. Nemá smysl o tom spekulovat na tom vůbec v důsledku nezáleží. Prostě stát „něco“ poskytuje a to něco si firma prostě koupit musí (podobně jako Českou televizi nezajímá, zda ji plátci koncesionářských poplatků sledují). Stát požaduje platit za každého zaměstnance sociální a zdravotní pojištění a daně. Firma část strhává ze mzdy a část doplácí. Důsledkem jsou přibližně o polovinu výšší náklady na nákup práce.
Každá firma má řadu dodavatelů. Elektřinu a různé služby musí firma nakoupit v místě podnikání. Služby poskytují firmy, které jsou také nuceny nakupovat značně zdaněnou práci. Tomu odpovídají příslušné ceny. Všichni chtějí mít zisk. V některých oborech služeb (např. elektrická energie) je konkurenční tlak zanedbatelný a dodavatelé toho značně zneužívají a zvyšují své zisky.
Modelově si představme, že by se nějaká česká firma zcela kompletně přestěhovala někam jinam, včetně všech zaměstnanců a zachovala jim platy (čisté mzdy). Co by se stalo?
Mzdové náklady by mohly klesnout na polovinu (zaměstnanci by brali pořád stejně). Cena elektřiny by klesla na polovinu či třetinu, ceny ostatních služeb na polovinu.
Některé firmy se stěhují, ale bez většiny zaměstnanců (a znám jich několik, sám jsem to kalkuloval) jiné tam samy vznikají. Vyrábějí stejné výrobky, mají zisky a spokojené zaměstnance.
Doporučoval bych zapomenout na propagandistické plky o otrocké práci. Při pohledu na stovky nových aut, která stojí na firemních parkovištích se tomu těžko věří. Realitou je že za zdravotní a sociální péči si nese odpovědnost každý sám. Jsou to však dospělí lidé. Plat do 4000 RMB/měsíčně není zdaněn vůbec, z částky nad je daň 15%.
Nepíši to zde jako politickou propagandu, či nějaký obdiv k Číně. Ono není co obdivovat, vše je způsobeno nastavením několika málo čísel v zákonech. Píši to proto, aby si lidé uvědomili, čemu musí ti zlí podnikatelé u nás a v Evropě čelit. A proč jim nikdo nechce na nějakou výrobu půjčit. Investoři velice dobře vědí, kde se vyplatí vyrábět.
Vím, že není jednoduché změnit ta čísla, ale pokud je nezměníme budou z naší země mizet další a další výroby. Možná máme štěstí, že je nyní v Číně akutní nedostatek pracovních sil.
