Představme si, že celý existující Vesmír je vytvořen jedinou základní platformou. Tou platformou je časoprostor.
Hmota, které je ve Vesmíru hodně je vytvořena zahuštěním časoprostoru. Základní vlastností časoprostoru je tendence homogenizace. Tedy snaha o naprosto stejnou hustotu časoprostoru ve všech místech Vesmíru. Z toho vyplývá, že se zahuštění vytvářející hmotu musí nějakým způsobem lokálně zachovávat a to relativně dlouhou dobu. Tohoto stavu je dosaženo pomocí rovnovážné oscilace změn v časoprostoru.
Síla vyplývající z existující nerovnováhy (v okolí hmoty je časoprostor řidší) se projevuje vzájemnou tenzí. Vzájemné tenze se vyrovnávají formou záření. Každé hmotné těleso tedy vyzařuje a zbavuje se tím časoprostorových zahuštění, které není schopno v rámci vnitřních oscilací časoprostoru zachovávat v rámci vnitřní rovnováhy.
Výsledkem je, že se zahuštění ČP uvnitř hmotného tělesa koncentruje v pevnějších vazbách. To způsobuje, že se nehomogenita časoprostoru uvnitř tělesa více strukturuje. To znamená, že přibývá lokací s vyšší koncentrací časoprostoru. V jejich okolí odpovídajícím způsobem koncentrace časoprostoru klesá (uvnitř tělesa). Pokud je množství hmoty (zahuštění ČP) relativně malé projevuje se interakce s méně hustým okolím pozvolným vyzařováním. To je tím větší, čím méně pevné jsou vazby (rovnovážné oscilace). Vyzařování se projevuje snižováním teploty a smršťováním objemu tělesa.
Pokud je však množství hmoty dostatečně velké vytváří velkou anomálii vzhledem k ostatnímu méně hustému časoprostoru. Tenze, která tím vzniká způsobuje velký tlak na ČP oscilátory uvnitř hmoty. Tento tlak jednotlivé struktury oscilace kompenzují lokálními přesuny zahuštění. Když už nejsou schopny ČP oscilátory kompenzovat sílu tohoto tlaku, uvolňují neudržitelné zahuštění časoprostoru formou intenzivního záření a přeskupováním do struktur, které jsou schopny tlaku lépe odolávat. Projevuje se to formou termojaderné reakce. Výsledkem je uspořádání hmoty, které dále dokáže v příslušném množství udržet lokální anomálii, tedy chladnoucí hvězda.
V případě, že je hmoty (zahuštěného ČP) příliš velké množství, nejsou pod velkým tlakem mezi zahuštěným tělesem a okolím schopny příslušné ČP oscilátory udržet ani zjednodušenou strukturu. Neudržitelného zahuštění se proto zbavují zářením a přeskupí se do ještě jednoduššího uspořádání. Výsledkem je nukleonová hvězda.
Pokud je hmoty (zahuštěného ČP) ještě více, ČP oscilátory se rozpadnou a uvolní zadržovanou hustotu časoprostoru formou záření. V takovém případě však dochází ke koncentraci černých dírek, které jsou základním stavebním prvkem těchto nejjednodušších oscilátorů. Tyto černé dírky jsou ve hmotě příslušnými oscilátory drženy v odstupech. Černé dírky jsou místem s nulovou hustotou časoprostoru. Jsou místem bez času a prostoru, jsou jím však obklopeny. Homogenizační tendence časoprostoru se je snaží „vyplnit“, tedy dát jim čas a rozměr. Pokud však nejsou černé dírky drženy v rámci příslušných ČP oscilátorů, vytlačí je okolní časoprostor do jednoho místa (zpočátku několika míst, podobně jako se spojují bubliny). Výsledkem je černá hvězda, které se v kosmologii říká černá díra.
Černá hvězda je velkou anomálií časoprostoru, je v podstatě opakem hmoty (tedy ve smyslu hustší/řidší). Okolní časoprostor se snaží příslušnou nerovnováhu vyrovnávat a vtlačují do ní hustší místa časoprostoru. Do černé hvězdy tedy vtlačují i hmotu. Hmota je však v blízkosti černé hvězdy vystavena obrovskému tlaku nerovnováhy. To způsobuje destrukci ČP oscilátorů a tím uvolňují další černé dírky. Přitom se uvolňuje koncentrovaný časoprostor formou záření. Většina záření však směřuje do černé hvězdy, protože se ji snaží toto záření zaplnit. Černá hvězda však „demontuje“ i časoprostor a ten v ní nenávratně mizí. Černé hvězdy jsou tedy místem, kterým „uniká“ časoprostor a rozpadá se na chaos.
Záření je ve své podstatě časoprostorovým tokem. Je to prostředek, kterým se vyrovnává časoprostorová nerovnováha. Jsou to pozůstatky časoprostorových oscilátorů, ve kterých už neosciluje čas, ale pouze prostor. Paprsky záření jsou místem, kde je prostor hustší než v okolí.
Zahuštěný časoprostor „uvězněný ve hmotě“ je strukturován. Tedy obsahuje ještě hustší a řidší místa. Nejmenší hustší místa lze identifikovat jako částice. Všechny částice a v čase a prostoru identifikovatelná místa (nerovnováhy časoprostoru) mají vůči sobě nějakou vzdálenost. Ta vzdálenost je mezi dvěma objekty vždy stejná v časovém i prostorovém vyjádření. Součet všech spárovaných vzdáleností (vyjádření v prostoru i v čase) je pro všechny objekty konstantní. Vyplývá to z toho, že vytvářejí časoprostor.
Součet všech vzdáleností v čase a prostoru je zcela konkrétní pro každý hmotný objekt. Tedy myšleno pro vnitřní komponenty hmotného objektu. Pokud by objekt nevyzařoval, tedy neuvolňoval zahuštění časoprostoru, byl by příslušný součet všech vnitřních vzdáleností v čase a prostoru konstantní. Samozřejmě tedy i v případě, že žádné záření neabsorbuje.
Pohyb je přesunem lokálního zahuštění časoprostoru v rámci časoprostorového okolí. Při pohybu se vždy mění časová a prostorová vzdálenost stejně. Pohyb v časoprostoru vyvolává vlny zahuštění ČP. Tyto vlny se šíří od všech objektů, neboť jsou všechny v neustálém pohybu. Vlny ČP zahuštění vyvolávají i černé hvězdy. Vzájemné působení vln způsobuje vznik síly, která k sobě jednotlivé objekty (zhuštěniny) přitahuje. Silové působení bývá označováno jako gravitační síla.
Záření dopadající na hmotné těleso (ekvivalentně do hmotného tělesa) zvyšuje hustotu časoprostoru v tělese. Při absorpci záření, tím lokálně vzrůstá zahuštění časoprostoru prezentovaného hmotným objektem. Záření je tedy přesunem zahuštění časoprostoru v jeho rámci.
Časoprostorové oscilátory ve svém okolí způsobují i fázový posun mezi časem a prostorem. Fázový posun způsobuje i záření, kterým se přesouvá zahuštění prostoru. Šíření fázového posunu času a prostoru je označováno jako elektromagnetické vlny.
