Lidé zkoumají hmotu. Zjišťují zákonitosti existence těles, jejich pohybu a vnitřní struktury. Popsali příčiny jednoznačné struktury krystalů a chování molekul.
Fyzikové se snaží předpovídat chování objektů a částic v prostoru a čase. Postupně se dostávají k elementům, jejichž chování popisují principem neurčitosti. Na nejnižšší úrovni nelze současně určit polohu a hybnost částice. Mnozí v neurčitosti spatřují vysvětlení „náhodné“ existence Vesmíru.
Ve vesmíru však pozorujeme zcela „nenáhodné“ procesy. Chování objektů a částic se řídí dle pravidel, která člověk popsal jako výsledek pozorování interakcí. Hmota se projevuje formou zcela nenáhodných uspořádání do struktur, které vyplývají z naprosto jednoznačných pravidel. Pravidla kvantování a vzájemného působení hmotných elementů a objektů, jsou v celém Vesmíru naprosto shodná. Proč vypadají atomy vodíku v kterékoliv části Vesmíru vždycky stejně?
Zdá se, že výsledkem vzájemného působení množiny náhodných výstupů je celý Vesmír, se všemi svými hmotnými projevy. Základem hmotného chování je přitom kauzalita (příčinnost). Veškerá hmota se vzájemně ovlivňuje v prostoru a čase a vytváří vše, co člověk považuje za Vesmír. Z kybernetického hlediska je Vesmír důmyslně propojeným uspořádáním vzájemně se ovlivňujících dat. Pravidla vzájemného propojování a ovlivňování vyplývají ze zcela konkrétních hodnot těchto dat.
Současný fyzikální popis nevysvětluje příčiny interakcí. Opírá se pouze o jejich pozorované důsledky. Zjednodušeně lze konstatovat, že hmota je vše, co je schopno vzájemné interakce v systému, jehož součástí jsou lidská těla. Interakce hmoty jsou zcela kauzální. Kauzalita každého kusu hmoty ve vzahu k jiným „kusům“ hmoty je vždy zcela určující. Oscilace a sjednocení kauzality dílčích elementů hmoty vytvářejí pevná tělesa.
Antropoidní uvažování směruje člověka k akceptaci dogmat o základních elementech, z nichž bez poznatelné příčiny vyvěrá veškerá energie a pravidla udržující hmotný Vesmír v chodu. Příčiny interakcí a energie, která se při nich mění, jsou zcela zákonité, a způsobují zcela stejné a předvídatelné důsledky kdekoliv ve Vesmíru.
Hmota a její chování jsou však důsledkem, tedy projevem interakcí, nikoliv jejich příčinou. Příčiny existence elektrického náboje a gravitační síly působí na Vesmír celkově a imanentně. Pozorované zákonitosti interakcí a jejich energetické důsledky mají zcela stejnou logickou příčinu ve stejném informačním zdroji. Poznatelnost příčin konfigurujících tento Vesmír leží za hranicemi antropoidního chápání času a prostoru.
