Bez lidské práce nelze vytvořit či získat prakticky žádný produkt. Produkty, včetně služeb vznikají jako koktejl lidské práce, surovin, zemědělských plodin a energie.
Všechny nákupní ceny vyplývají z poptávky a nabídky a jsou ovlivněny regulačními zásahy států. Náklady na lidskou práci jsou v různých státech různé. V takzvaných vyspělých zemích jsou náklady na pracovní sílu hodně vysoké. Má to dvě příčiny. První příčinou byla vysoká poptávka po pracovní síle. Druhou příčinou je vysoké zdanění nákupu pracovní síly.
Každá firma musí dosahovat zisku, není-li toho schopna ztrácí pro vlastníka význam. Prodejní cena produktů, tedy musí být vyšší, než jsou náklady na pořízení pracovní síly a příslušných surovin a energií. Když se otevřely tzv. východní trhy, přemístilo k nám mnoho firem ze „západu“ své výroby. U nás je pracovní síla levnější. Na úspoře nákladů vydělali vlastníci firem a jejich zákazníci. Snížení nákladů umožnilo dosažení vyšších zisků i při snížení cen produktů.
Koncem devadesátých let se však na globalizovaném trhu začala využívat ve větším rozsahu i pracovní síla v Číně, Indii a dalších zemích. Začínalo to výrobou na kvalitu méně náročných produktů. Dnes už se v Číně a podobných zemích vyrábí drtivá většina značkových výrobků nejvyšší kvality. Postupného přenosu know-how využily i Čínské firmy a začínají se přímo prosazovat na západních trzích. Výroba laciných kopií se na tvorbě čínského HDP nepodílí vůbec. Patří do sféry šedé ekonomiky, která se ve statistikách neuvádí. Přesto ani tato produkce není zanedbatelná.
Na trzích se díky nižším výrobním nákladům dnes prodává zboží za ceny, kterým domácí výrobci nemohou konkurovat. Lidem zůstaly platy a sociální podpory v nezměněné výši, mnohdy i vzrostly. Těm stejným lidem však vzrostla životní úroveň díky tomu, že mohou nakupovat výrobky za nízké ceny. Kdyby ty výrobky vyráběli sami, nepokryla by cena výrobků ani náklady na jejich mzdy.
Firmy, které nepřestěhovaly výrobu včas do zahraničí, se dostávají do stále větších potíží. Často nejsou schopny vyrábět a prodávat se ziskem. Ekonomiky tzv. vyspělých západních zemí jsou proto zadlužené, stejně jako státy. Bylo jen otázkou času, než se stala situace neudržitelnou. Dnes těm zadluženým firmám už nikdo nechce půjčit. Úvěr mohou získat maximálně tak na přestěhování výroby do Číny. Podnikatelské záměry opírající se o výrobu s využitím domácí pracovní síly vycházejí většinou ztrátově. Politici (v podstatě jsou to už jen herci-showmeni) vůbec nechápou hloubku problémů a snaží se pobízet banky, k tomu, aby začaly půjčovat peníze. Neuvědomují si však, že banka nemůže půjčit peníze firmám, které zcela jistě nebudou schopny peníze vrátit.
Takzvaná finanční krize připisovaná kolapsu hypotéčního trhu je jen drobným indikátorem blížících se potíží. Politici lidi oblbují prohlášeními o řešeních krize, a získávají tím pouze čas. To, že si po uši zadlužený stát půjčí peníze na to, aby je půjčil zadluženým bankám a firmám, které je nikdy nebudou schopny vrátit, téměř nic neřeší. Tedy vlastně na čas řeší. Vyvolají hyperinflaci, která znehodnotí všechny úspory a astronomické dluhy se stanou směšnými částkami. Současné deflační trendy připomínají ústup oceánu, před příchodem tsunami.
Oddlužení lidé, firmy i státy si trochu oddechnou, věřitelé zapláčí, ale problém nebude pořád vyřešen. Na západním pracovním trhu bude stále přebytek drahé pracovní síly, která bude usilovat o zachování již dosažené životní úrovně. Stále víc lidí se postupně stává pouze spotřebiteli, systém přerozdělování je však neuživí. Zahraniční subjekty už nebudou ochotny riskovat výrobu „zadarmo“ a budou chtít platit. Ale ne platit bezcenými papírky, ale reálnými hodnotami. Reálné hodnoty však nelze v podmínkách sociálně rozmazleného západu vytvářet tak, aby byla jejich cena konkurenceschopná.
Rovnováhy bude dosaženo teprve tehdy, až budou náklady na pracovní sílu v celém světě srovnatelné. To je však pro západní svět velice kruté, doposud totiž na existujících rozdílech profitoval (všechny sociální vrstvy). Je celkem pravděpodobné, že hospodářská krize přeroste v krizi politickou. Výrazné snížení životní úrovně většiny obyvatelstva západních zemí prakticky nelze zabránit. Důsledky mohou být různé, ale současný politický koncept bude s největší pravděpodobností smeten.
Nás může uklidňovat, že nejsme ještě tolik rozmazlení a ještě máme v živé paměti schopnosti soběstačné existence. Možná dokážeme těm Číňanům konkurovat, tedy až se zbavíme těch nesmyslů, kterými sociální inženýři EU paralyzují naše hospodářství.
