O pár desítek let dříve: Honzu, který se připravoval k boji, vyrušil ze vzpomínání na minulé dny zvuk vysílačky. Zřetelně slyší Karla: „Pravé křídlo vpřed! Žeňte je! Honzo, kropte to tam, ať nikdo neuteče. Musíme je zabít do jednoho!“
Honza s Radkem, Ondrou a dalšími „spolubojovníky“ už dvě hodiny drží pozice na silnici z Kutné hory do Čáslavi. Poslal je sem kapitán Říha, se kterým se setkali v Praze, když byl napaden jeho vojenský konvoj. Voják Milan cestou vysvětloval, že jsou na letištích problémy. V okolí letišť se skrývají ručníkáři s automaticky naváděnými raketami a střílejí je po startujících a přistávajících letounech.
Vojáků na ochranu letišť je málo, protože je většina vojsk na pozicích před Vídní. Naštěstí vypomáhá domobrana. Když se blížili ke Kutné Hoře, navázali s velitelem místní obrany spojení. Honza okamžitě po hlase poznal Karla, svého kamaráda z Brna. Na vybavování nebyl čas, z vysílačky zněly pokyny: „Zaujměte pozice za křižovatkou u Malína. Poslední ručníkáři nám utekli do Nových Dvorů, možná už směřují i do Kutné Hory.“
Taky, že jo. Když odráželi první skupinu, která se snažila proniknout, měli namále. Střílet do lidí není vůbec sranda, i když jsou to ručníkáři. Střelecký ostych vymizel až ve chvíli, kdy bylo každému jasné, že jde o život. Buď my, nebo oni. Další útoky se už dařilo mařit v zárodku, přeci jen i ti ručníkáři mají rádi život.
Vítězství je nádherný pocit. Když Karel oznámil, „Máme je všechny!“, bylo to super. Po chvíli se vzduch naplnil hřmotem motorů startujících letounů. Brzy jsem se na štábu setkal i s Karlem. S přehledem řídil systém hlídek v okolí letiště.
„Jakto, že to šéfuješ“ optal jsem se, když jsme byli kousek stranou.
„Ale, to tak nějak samo“, odvětil. Na další řeči neměl čas.
Až později jsem se dozvěděl, že Karel zorganizoval Brněnskou domobranu. Vytvořil tam systém řízení, takové stanné právo. V Brně díky němu nenastal chaos, jako v Praze, zachránil tím spousty životů. Pravda, někteří mu vyčítali, že nechal postřílet všechny vězně v Bohunicích, když se bouřili kvůli hladu a tak. Mě to nemusel nikdo vysvětlovat, bylo mi to jasné, Karel je pragmatik a realista.
Hltal jsem informace o vývoji bojové situace, naše jednotky ustoupily na severozápad Maďarska. „Proč pořád ustupujeme?“ ptám se nahlas.
„Je jich moc vysvětluje“, major Holička. „Teď už je však udržíme. Síly se vyrovnaly a začínáme se konsolidovat. My je zaženeme zpátky. I díky vám, můžeme teď poskytovat plnou leteckou podporu, v tom jsou slabí."
Atmosféra vítězství byla náhle narušena zprávami z velení armád. Muslimani použili v bojové linii atomové pumy. Nikoho nenapadlo, že obětují milion vojáků, aby zničili naše vojska. „Kapitulujeme, konec, zabalte to,“ opakuje Holička.
„To snad není pravda, není to nějaký trik?“ ptá se Karel.
„Není, EMG nám sundalo dva stroje a hlásí to všude,“ doplňují vojáci.
Začíná nám docházet, že je vše ztraceno. Jediná šance je zdrhnout. Ale kam. Začal jsem litovat, že jsem nešel do toho podniku s Alešem. Všichni se mu smáli, když založil firmu soukromý stát a nakoupil s podobnými nadšenci pozemky v Mongolsku. Nejlepší by bylo odcestovat tam. Kde však vzít peníze, když jsou někde v nefunkční bance.
Karel říká:“No do Ruska se mi moc nechce, zvlášť když teď „ochraňují“ Pobaltí a východ Polska. Evropa je v hajzlu. Tak do Států, ale to je dost daleko.“
„Máme tady nabídky od Amíků a od Švédů,“ vstupuje do úvah Holička.
“Vojáky potřebují, v Americe proti Venezuelským bolševikům a Švédi proti těmhle,“ a kývnul směrem k mrtvolám ruřčníkářů.
„Ve Švédsku byl teď nějaký problém, sankce EU a tak, nějak to teď v tom zmatku zaniklo, co se tam děje?“ položil jsem otázku.
„Zvítězil tam fašismus a zřejmě to tam mají pod kontrolou,“ doplňuje jeden z vojáků.
Brzy se loučím s Karlem, odlétá s dalšími do Švédska. Já zkusím ten soukromý stát, nejdřív si na občanství musím vydělat, nejlépe v USA, takže teď mířím tam.
