2084 - I.serie,6.pokračování - OBRANA

Několik dnů po zahájení útoku:Honza s Ondrou a dalšími přáteli-sousedy, se blížili k nájezdu na dálnici přecházející v magistrálu. Uslyšeli sérii výbuchů, následovala střelba. Ondra zpomalil a zaváhal. Všichni se na sebe podívali a bylo jasné, že jedeme dál.

Pomalu se blížíme k nebezpečnému místu jakéhosi boje. Pár set metrů před námi stoupá zpoza mírné zatáčky hustý černý dým. V dálce vidíme nějaké pohybující se postavy. Ondra zastavuje u kraje, ostatně není sám. Rychle vystupujeme a přeskakujeme svodidla. Za nimi se krčí i další lidé. Můj pohled se setkává s člověkem, který pevně svírá brokovnici. Uvědomuji si okamžitý pocit jakési vzájemné důvěry.

„Já jsem Honza, bydlíme za Prahou a jedem se podívat, co se děje“, říkám a ukazuji na Ondru a další, kteří přicházejí se mnou.

„Ahoj, jsem Radek“, odpovídá klidně a tiskne moji napřaženou ruku. Pokračuje: „Jsme ze čtyřky, tady je chaos jak ve sci-fi.“

“Taky jsem TMU od Neffa četl, ale teď je to reality show,“ zavtipkoval jsem. Radek pokračoval: „Jela tady kolona vojska, tak jsme se vydali za nimi. Ale přepadli je.“

„Proč a kdo?“ ptám se.

„Vy to nevíte?“

„Ne, co?“

„Ve městě řádí skupinky ručníkářů,“ vysvětluje Radek.

„To jako kvůli jídlu a tak?“ zbrkle odpovídám otázkou.

„Ne, jídla ani nás si moc nevšímají. Domlouvají se vysílačkami, pozorovali jsme je. Mají zřejmě nějaké úkoly. Všechno to souvisí,“ vysvětluje.

„Jdem jim na pomoc!“ vykřikne za mnou Ondra. Všem je jasné koho myslí a také se pomalu přemisťujeme k místu boje.

Za chvíli vidíme několik postav s kostkovanými šátky. Jsou k nám zády. Střílejí směrem k hořícím vojenským autům. Kolem nás, létají kulky z opětované palby vojáků. Raději se krčíme na náspu pod svodidly. Přiblížili jsme se ke dvěma ručníkářům, kteří se kryjí stejně jako my a zastavujeme. Ondra pozoruje ručníkáře optikou lovecké kulovnice. Najednou mi u hlavy třeskne výstřel a jedem ručníkář přestal střílet a ztuhl. Druhý se otáčí a to už ostatní nečekají a pálíme ze všeho, co máme. Druhý ručníkář je „vyřízen,“ ale svojí zběsilou palbou jsme na sebe přilákali pozornost. Rychle padáme k zemi. Jeden z „Radkových hochů“ to koupil a sprostě nadává. Má protrženou bundu, ale žádná krev není vidět. Dostávám strach. Trvá to však jen zlomek sekundy. Uvědomuji si, že je to stejně jedno a zvedám hlavu ke škvíře pod svodidly a mířím. Nejsem sám. Kulky cinkají o svodidla a odrážejí se od asfaltu. Už je mi to jedno. Prostě uvidíme. Z pistole se špatně trefuje, zatím jsem neúspěšný.

Brzy je vše vyřešeno. Díky zmatku, který jsme svým zásahem vyvolali, byli naši vojáci úspěšní. Ručníkáři byli zřejmě do jednoho pobiti. Vylézáme na silnici a promícháváme se s vojáky. Cítím velké uvolnění ze stresu uplynulých dnů. Drama přestřelky bylo také stresující, ale úplně jinak. Konečně jsem měl po dlouhé době pocit, že má něco smysl, že existuje řešení. I když nevím jaké.

Jsem strašně zvědavý a ptám se: „Kdo tu velí?“

Brzy kolem kapitána Říhy, který mne vyhledal pohledem, vzniká hlouček zvědavců. Klademe otázky proč.

„Je to složité, je nás málo. V Maďarsku se bojuje, je tam přes milión nepřátelských vojáků a táhnou na Evropu. Bulharsko obsadili hned první den. V Evropě je zmatek, operují tady tisíce malých diverzních skupinek. Narušují komunikaci, infrastrukturu a tak. Osmdesát procent území je bez elektřiny. Evropu zasáhly rakety s různou municí, včetně jaderné, útočili hlavně na  infrastrukturu.“

„Proč to nehlásili v rádiu?“, ptám se.

„No právě to jedem řešit, neměli jsme spojení, tak vysílali, co věděli. Teď neexistuje žádná komunikace s lidmi. Nás je zoufale málo. Potřebujeme posily.“

„Jasně jedem s vámi,“ ozývá se spontánně. Kolem nás už jsou stovky lidí. Kapitán Říha se rozhlédne a říká: „Neměli bychom se takhle koncentrovat, je to nebezpečné. Tady nadporučík vám dá seznam míst, jsou to hlavně letiště, ty potřebujeme bránit především. Ve vzduchu máme převahu. Tady v Praze ne, tady je to ztracené.“

„Vy jste ti partyzáni, co?“ Kouká na mě a na Radka nadporučík a pokračuje: „Jeďte do Čáslavi, tady s vámi půjde Milan, má vysílačku, takže se domluvíte. Na letišti jsou pod tlakem.“ Nadporučík k nám přistrkuje vojína Milana a tlačíme se z davu zpátky k našim autům.

„Ahoj Honzo,“ křičí Jirka a hrne se z davu ke mně. „Ahoj, rád tě vidím, těžko bych tě teď nějak našel,“ radostně odpovídám. Koukneme na sebe a je jasné, že jde s námi. Cestou míjíme mrtvoly ručníkářů, zbraně však po nich nezbyly žádné. Lidi si je okamžitě rozebrali. Ondra mi však podává samopal, je to Kalašnikov, hodně podobný tomu co znám z vojny – samopal vzor 58.

„V sunce už měl jen dva zásobníky, na“, podává mi sunku i s opaskem. Zapínám si opasek jen tak, na přazce je veliká pěticípá hvězda. Svoji pistoli dávám Jirkovi, je ozbrojen pouze kovovou tyčí, ale dle krvavých stop odhaduji, že ji už účinně použil.

U auta Radek říká: „ Honzo, ať nás někdo hodí pro auta. Benzín jsme nacucali už dřív. Dáme si někde tady sraz a pojedem do té Čáslavi společně.“

„Jasně,“ kývnu na Ondru, který vše slyšel. Počkáme, říkám si a zatím získám informace od Milana. Mám spousty otázek.