Několik dní po vyřazení energetické sítě: Všichni jsme si teprve teď, když už je pozdě, začali uvědomovat svoji naivní neopatrnost. Bez informací se naprosto vše zhroutilo. Přitom nemuselo být složité a příliš nákladné tomu chaosu předejít. Kdyby lidé věděli, co mají dělat, jak se organizovat, kde získají informace, kde jídlo, kde vodu. Také jsem dělal havarijní plány, ale na poruchy ve výrobě, v logistice a podobně. Kdybych tak věděl, kde seženu Karla, Jirku, Járu a další kamarády. Vždy jsme se na setkání domlouvali pomocí emailů, SMSek a telefonátů. Teď jsou mými kamarády či spojenci sousedé z ulice. Vlastně je ani pořádně neznám.
V debatě se sousedy zaznívalo: „Něco by měli dělat!“, „Snad někdo něco zorganizuje!“ Nicméně nikdo nic neorganizoval. Jediné informace jsme měli z autorádií. Rádia na baterky leckdo ze sousedů také měl, ale bez baterek. Čekal jsem, že někdo začne něco řídit přes rádio, ale z hlasu reportérů byl patrný zmatek a nejistota. Zpočátku pasivně informovali. Teď však už bylo ticho, nešlo naladit nic.
Musíme se nějak zorganizovat s ostatními lidmi, měl by začít fungovat stát, výroba a tak. On ten stát vlastně nefungoval už před těmi haváriemi či útoky. Ona to byla taková velká pojišťovna a pečovatelský ústav. Základní funkcí státu je obrana území před nepřítelem a udržení platnosti dohodnutých pravidel soužití občanů.
Životní provoz (voda, potraviny, spaní v teple) jsme postupně vyřešili, v tom nebyl v naší lokalitě za Prahou zásadní problém. Věděli jsme však, že takhle nemůžeme fungovat věčně.
Při svých cestách za „nákupy“ jsme už poznali, jak stát nefunguje. Jeli jsme se sousedem Ondrou. Bížíme jsme se k supermarketu, v cestě nám překáží terénní Volvo, které má přední kolo v příkopu. Zřejmě nehoda, ve voze vidíme zraněného řidiče a spolujezdce. Zastavujeme a vydáváme se na pomoc. Okno je roztříštěné a tepve až po otevření dveří mi dochází od čeho. Nevím jestli je řidič živý, dost o tom pochybuji a zjišťovat to nechci. Otvory po kulkách jsem zatím viděl pouze ve filmu, reálná krev je však nerozeznatelná od výkalů.
Raději se vracíme a vyrážíme formou „ozbrojené tlupy“. Tentokrát „havarované“ Volvo míjíme a neřešíme. Dorazili jsme k supermarketu a přivítal nás smrad. Na parkovišti nás přivítala „jiná tlupa“. Okamžitě na nás namířili, my však také, i když váhavěji. Patovou situaci vyřešil jakýsi Marek. Prohlásil: „Teď nakupujeme my, až naložíme je to vaše!“ Tak jsme počkali a potom také „nakupovali“. Na výběr toho však už mnoho nezbylo, spousta zboží se válela poničená po zemi a vše umocňoval ukrutný smrad. Nějaká ta mrtvola tam také byla, mne už to však příliš nepřekvapilo. Zřejmě někomu ujely nervy při tahanici. Vždyť jsme se před chvílí málem také postříleli.
„Nemůžeme pořád čekat, začnem to řešit sami“ odhodlaně jsem prohlásil při „válečné poradě“. „Jasně, jdem na to“ přitakávali další. Buď se k někomu přidáme, nebo začneme stát organizovat sami. Vydali jsme se do Prahy. Půjdeme k rozhlasu. Možná je to naivní, vysílač je jinde, ale uvidíme.
