Jak jsem se (ne)stal muslimem

Jsem křesťan a nikdy jsem na tom nechtěl nic měnit. Nechodím sice pravidelně do kostela, ale své děti jsem nechal pokřtít. Není to nic moc, ale v době, kdy se křtí víc knížek než lidí, aspoň něco. 

Když si přečetl nakladatel Jirka moji první knihu fejetonů Jak nachytat lelky, pravil: „Ty jsi náš malej Fulghum.“ Nevím, jestli to myslel tak, že bych mu mohl vydělat stejně, jako vydělává nakladatelům velkej Fulghum, ale poté, co se dozvěděl, kolik Lelků se prodalo, už mi slavného amerického spisovatele nepředhazoval.

Moje druhá kniha fejetonů Jak posnídat lelky se dostala až do televize. Kritik Jan Lukeš ji vzal do revue Třistatřicettři. V inkriminovaném díle představoval dvě knihy fejetonů. Mojí a mistra této disciplíny Rudolfa Křesťana. Neviděl jsem to. Vyprávěla mi to kolegyně. Jan Lukeš z mé knihy prý citoval pasáž, v níž píšu, že jsem se učil od Rudolfa  Křesťana. Nějaký čas jsme s Rudou pracovali ve stejné redakci a vždycky jsem ho obdivoval. Pak prý ještě dodal: „V tomto případě ale platí pořekadlo o žákovi, který přerostl svého učitele.“

Z úst tak erudovaného člověka mi to udělalo radost. Sehnal jsem si na pana Lukeše telefon a poděkoval mu. I jemu udělalo moje poděkování radost. Přemýšlel jsem, komu bych mohl ještě udělat radost, ale pak mi přišlo, že dvě radosti jsou na jednu knihu až až.

Týden poté jsem na křtu jiné knížky potkal nakladatele Jirku.

„Nazdar muslime,“ přivítal mě halasně.

„Proč muslime?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Lukeš o tobě přece prohlásil, že jsi lepší než Křesťan. A kdo je dnes lepší než křesťan? Muslim! Pro mě jsi muslim české literatury.“

To je nadělení! Jakpak mě asi muslimové přijmou? Co když s nimi budu muset na stará kolena dodržovat ramadán? Představa, že nebudu měsíc obědvat (nemluvě o jiných odříkáních), mě vyděsila. Abych se z toho nějak vyzul, snažil jsem najít na internetu informace, na koho se ramadán nevztahuje. Výčet mě příliš nepotěšil: na nepolíbeného puberťáka nevypadám a do kojící a těhotné ženy mám taky daleko.
Jedinou mojí šancí by mohla být kolonka – duševně nemocní lidé. Pár známých mě má stejně za podivína. Pochybuji ale, že mi to muslimové zbaští. Abych neskončil jako Salman Rushdie. Nebo ještě hůř.

Nejspíš bych měl vyznavačům islámu vysvětlit, že si přezdívky člověk nevybírá, a že pro ně nebudu žádná posila. Abych ukázal dobrou vůli, mohl bych jim alespoň slíbit, že už příště lepší než Křesťan nebudu. Jana Lukeše tím sice asi zarmoutím, ale snad pochopí, že je mi přednější hlava na krku než pod paží. 

Z knihy Lelky z kabelky