"Blázni s flintou lítaj po lese a na to se mám dívat," zchladil před lety mé nadšení z biatlonu tenisový parťák a ještě něco nepěkného na jejich adresu dodal. Asi bylo tehdy podobných odsudků víc. Dnes je biatlon divácky nejoblíbenějším zimním sportem a možná i ten přísný kritik (tenis už nehrává) visí očima na pěkné blondýně, co rychle běhá a většinou - ne vždy - přesně střílí. Jmenuje se Gabina. Nebo lépe Gabča.
Já sám sleduji biatlon soustavněji už nějakých 15 let a s lítostí se loučívám s každou jeho hvězdou, když zapadá z nebe obrazovky do sportovního důchodu. Uschi Disl, Sven Fischer, Raphael Poiree, Magdalena Neuner..Brzy odejde nezapomenutelný Ole Einar Bjorndalen..
Přibývá disciplin.
Objevil se štafetový mix a my do něj vkládáme jisté naděje.
Něco mi však schází..
Korunou biatlonu je závod s hromadným startem, v němž soupeří třicítka nejlepších. Napadlo mne, že by nebylo špatné zařadit na závěr programu závod s hromadným dojezdem.
Trošku jako při cyklistické Tour poslední etapa na cestě do Paříže - ovšem bez toho zběsilého finiše.
Jakési usmíření a hold sportu.
Na start jít podle vlastního gusta (někdo si rád přispí, jiný je ranní ptáče) a tempo na trati také volit libovolně. Popovídat si. Snad i posedět a odpočinout. Rozhlédnout se kolem. A střílet tak dlouho, až z terčů budou cáry. To vše s jednou podmínkou - v určitý daný čas se všichni účastníci toho závodu nezávodu musí shromáždit poblíž kraje lesa před závěrečným vjezdem na stadion. V cílové rovince si rozebrat od diváků vlajky, potřást fandům rukama a v rozumném tempu bez předbíhání a karambolů protnout cílovou čáru.
Udělovaly by se pamětní medaile.
Pro všecky..
