Jako rodina jsme poměrně majetní a před místní honorací se nemusíme stydět. Máme totiž v komoře mezi krámy našeho miláčka - vozící tašku značky Ferrari. Poslední model. Typ off road i in road.
Spotřeba motoru je minimální - schroupám jednu dvě topinky, vyzunknu hrnek kafe a už s ženou i taškou startuji. Když tomu přišlápnutím podešví boty drobet pomůžeme, vleze se do úložného prostoru docela dost. Dva pytlíky brambor, šiška chleba, cihlička másla, pár rohlíků, rovné i zatočené nudle, sýr s děrami i bez a konec konců i ten WC papír obzvláště jemný. A navrch nějaký mls. Krokem trenovaného důchodce s vozící taškou před sebou nebo za sebou míjíme auta uvízlá v koloně či ta, jež hledají místo na zaparkování. Než je nervóza řidič nalezne, už jsme v nákupním středisku a ostošest (víc ne) utrácíme. Zaplatíme a u východu nás vesele vítají známí bezdomovci - v jedné ruce krabicové víno a druhou nataženou směrem k nám..
"Drobásky by nebyly, šéfe..?"
"Počkejte si, pánové..Za námi jde milionář a rozhazuje bankovky.."
Hned vedle podnikatel začátečník z hromádky na kameni podává gratis noviny a tváří se, že je napsal, vytiskl a teď prodává se slevou..
"Tady, pane, přečtěte si, berte...je to pro vás..samá pravda..Ten Brusel nám dá ještě zabrat.....A na toho Barrosa pozor..s ním není sranda.."
Kývnutím hlavou poděkujeme a předstíráme negramotnost..
Domů odbočíme z ulice zkratkou vytahovacími vraty (máme dvojstopé vozidlo) přes dvůr. Býval to hrbolatý plácek s pištícími polodivokými kočkami a pobíhající paní Kočičkovou (tak jí říkala vnučka), jež jim chuděrám mlíčkem podstrojovala. Dnes je povrch vydlážděn (sem tam vyráží lebeda) s vyznačenými parkovacími sektory. Nad svými miláčky se tu sklánějí chlápci s panděrem a střídavě klábosí nebo se z dlouhé chvíle hádají o místa k stání. Aut přibývá, jak se tu mění partaje a stěhují se sem mladší a movitější familie. Jedno auto pro kredit rodiny začíná být málo a hraničí to se sociálním statutem socky.
V průjezdu proklouzneme kolem audiny a pak jí zakličkujeme před kapotou. Strejda za volantem na nás zahrozí pěstí a dobrácky zatroubí. Je to náš dlouholetý příznivec. Skoro kamarád. Jenom to nedává moc najevo.
"Šmejdi..!" zařve a otře se předkem auta o naše Ferrari..
Přesto zdravím napravo i nalevo a mumlám cosi o počasí a o poměrech na burze i na politické scéně....
"Zdražujou, potvory, zdražujou, ale...nasdaq index drží....Kampak na nás s krizí. Na nás si nepřijdou..," navazuji kontakt s dědou, co o kus dál zápolí s metličkou u vrat garáže.. Má na nohou papuče.. S rozeplou přezkou..
"Brzy samým blahobytem zdechnem..," zachrčí cholerik a mávne koštětem směrem k nám.."A nešlapte mi tady. Jdite si na svý.." Trpí fixní ideou, že těch pár metrů před garáží je jenom jeho..S bytem jsme kupovali i dvůr. Každý svůj kousek. Ale jak jej mám najít a jak uhájit!
"Už podepsal, dědoušku..," řeknu tajuplně.
"Kdo..?" huláká.. "Kterej blbec?"
Ukážu rukou nahoru. Hodně nahoru..Až skoro k nebi..
"Tak co, paní, bude milionek dva a budete v balíku..Nakoupíte hadříky a ještě se bohatě provdáte..," říkám vrásčité paní. Chce prodat kvartýr. Sama by to neutáhla, ale kupci k nám na dvůr nechodí..Vzdychla.
Takových je tu víc..
U popelnic vysypává smetí dáma atletické postavy. Jde z ní strach. Vší silou přibouchne poklop. A ještě do něj praští kbelíkem. Vzteklá od rána..
"Synátor slušně zdraví..," pro jistotu a z dálky pochválím.."Šikovnej mládenec..Skály by mohl lámat..," pokračuji v lichocení..
Skály však neláme. Syn chlap jak hora se zapletl s komunitou u nákupního centra a vodí si kámoše sem do baráku. Co chvíli nějaký sedí na schodech hlavu v dlaních a lahvinku vedle sebe. A nenabídne.
Na schodišti se ve směru proti nám mihnou dva baleťáci. Bydlí tu v podnájmu a dolů víceméně splachtí. Skoro je nevidím, jak jsou hubení..
S taškou pak drkotáme až do třetího patra. Abych jí odlehčil, brambory nesu v pytlíku na rameni. Tlačí mne, ale už je vidím na talíři i s klobásou, a tak vytrvám. Vrtěním ocáskem nás přivítá věčně hladový pes Ben. Uložíme Ferrari na nejlepší místo mezi památeční skříň po mamince a knihovnu se vzácnými tisky. Brambory vysypu do bedýnky..
Žena Milada hadříkem otře plátěnou kapotu, já čistívám klůckem kolečka. Tak to máme rozděleno, tak to u nás funguje..
Vyjdeme na balkon do dvora. Pod námi hloubka tří pater. Dlážky dole nevidíme, jen barevné skvrny aut tam, kde bývaly chryzantémy.
Doba je nesentimentální a voní benzínem....
