Místo obvyklého ranního pozdravu jsem se od svého počítače dozvěděl, že aktualizuje a že to bude pár minut trvat a ať jej nevypínám. Nevypnu, má na to právo starý brach. Rád počkám, nikam nespěchám.. A je hotovo, jsem zase v síti.
Včera jsem viděl v koupelně vedle vodovodního kohoutku pavoučka. Houpal se spokojeně v síti, již si umně zbudoval. Měl tenké nožky, bylo jich osm a zdánlivě se nehýbal (nějak se tam však musel dostat), setrvával na stejném fleku a lapal neopatrné mušky. Prý je nositelem štěstí, a tak čekám, jaké potká mne kromě toho, že jsem se už zase ráno probudil, jakž takž vstal z postele a posnídal. Jsem tedy zvědav a napjat. Už moje štístko ke mně jde nebo někde lelkuje, třeba ve vedlejší ulici u nějakého jiného ňoumy?
Ostatně v síti jsem i já, třepetám se v ní, klapu do klapek počítače, čtu a píšu a bloumám po netu jako ostatně spousty dalších uživatelů toho dobra i moru dneška.
A mocný pavouk čeká..
Jsou i jiné sítě..
Třeba slečny a vůbec ženy je rády a rafinovaně rozprostírají a lapají do nich neopatrné mládence i pány v nejlepších letech. Občas však do nich padnou samy a pak je kropí slzami z nenaplněných lásek a nepodařených vztahů.
Máme všude kolem sebe i důmyslné předivo zbudované finančními institucemi, ty novodobé sirény lákají a nabízejí zisky, nad nimiž se může zatočit hlava (doporučuji mokrý hadr na ni). Drapnou a pak pomalu sají a občas vysají nešťastníka do poslední mrtě.
Taky reklamy nezůstávají pozadu a vtírají se do myslí a peněženek (platebních karet) a útočí pestrými barvami, řvavými titulky a nabízejí, co jinde nemají (mají!) a co prostě musíš mít. Nemusím, nemusím mít vůbec nic
A konečně svoji síť čile roztahují i politici zleva i zprava politického spektra (a taky ti momentálně středoví). U mikrofonu jim k prasknutí nabíhají žíly, otvírají ústa a z nich se řinou slova, slova a zas slova (že Hamlete, princi dánský). Návnadou jsou sliby chyby a ráj na zemi, kde by při vší skromnosti dělali šéfa.
Jako malý kluk jsem v cirkuse (s tátou a mámou jsme to tehdy ještě střídali s kostelem) bez dechu sledoval provazochodce na tenkém lanu. Pod ním se houpala síť a já čekal, kdy se zavlní pod váhou padajícího těla. V lepším případě by to byla akrobatka v krátké sukénce, myslím, že už tehdy jsem to dovedl ocenit.
Ve škole pak brzy po válce dobře živený strejda s kolárkem kolem krku rozdával svaté obrázky hodným hošíkům a hladil je láskyplně po vlasech a zlobidla třískal rákoskou přes natažené prsty. Přijdou do pekla, říkával a mračil se na ně jak sám Belzebub. V kostele se mi jako malému chlapci líbil především zhasínáček, jímž čipera kostelník po bohoslužbě zhasínal plamínky voskových svíček. O pár let později jsem jednu hodně dlouhou držel v ruce při svatém přijímání, ale to už jsem unikal myslí i tělem jinam a brzy definitivně unikl a nic nepomohla nádhera mešních rouch a mystika zpovědního tajemství.
Později už s tenisovou raketou v ruce jsem se taky občas v turnaji ocitl v síti pavouka, kam mne nalosovali a já čekal, kdo z průměrných, ale přece jen lepších soupeřů mne sejme a zpravidla se brzy dočkal.
Jsou sítě, jsou..
Kdo mne sejme?
