Samozřejmě se mi už odmala ekluje, když někomu od nosu visí cosi nepěkného. Tuto nezpůsobnost toleruji v jediném případě. Biatlonisté (někdy i dámy), když jsem je začal v TV tak před 15 lety pozorněji sledovat, končívali v cíli vyčerpáni v hlubokém předklonu nebo sebou prostě praštili na zem a od nosu jim volně vysíval produkt nachlazení, jemuž se v zimě nevyhneš..Vyčerpanost na konci závodu zůstává dodnes, ale nazelenalý stalaktit či vodopád už vídám méně často. Pořád se však tu a tam najde upomínka let minulých. V tom fofru na běžeckém okruhu i mezi terči a u terčů prostě není čas a pomyšlení vytáhnout kapesníček s monogramem či bez a zbavit se nemilé ozdoby.
Přeborníkem v tom býval můj oblíbenec a nekorunovaný král biatlonu Ole Einar Bjoerndalen A byli i další..Už jsem tak nějak předem věděl, kteří borci v zdobení nosu vynikají, a na moment jsem se díval jinam - třeba po něčem k snědku.
Ole, jak jsme se před pár dny dozvěděli, prodloužil kariéru o dva roky. Jsem rád a už dopředu se těším na jeho nenapodobitelný běh s pořád ještě pružnými kotníky a rychlou, občas ovšem nepřesnou střelbu. Nezanedbatelnou roli v sportovních bojích biatlonistů hrají i naši. Jen na ně nesmíme vyvíjet zbytečný tlak. Nečekat moc (ani málo) a při jejich kvalitách se něco výsledkově dobrého opět objeví. Jako třeba na ZOH v Soči, kde pětkrát cinkly i medaile..
Cinky cink..
