Tenisový rok běží, ubíhá a už skoro uběhl. To nejlepší je pomalu za námi. Myslím - hra venku na čerstvém povětří a pod nebem jiskřícím sluncem. Snad máme před sebou ještě pěkné září a pak přijdou plískanice, napadalé listí, někdy i větve a kusy stromů a mokré míčky. A pak jednou třeba ke konci řijna stoupneš na kurt a noha se ti zaboří do antuky změklé mrazem. Míček nevyskočí a nevyskočíš ani ty. To už bude opravdu konec letní sezóny. Správce stáhne sítě a na železná vrátka dá pevný zámek. Šest měsíců na antuku nevkročíme...
My fanatici se začneme zajímat o hraní v hale, ale to už není ono..Z tenisového léta - budiž tady veřejně pochváleno - zbude pár fotek, hořkosladký pocit melancholie, sem tam namožený sval a pobolívající klouby..A nevyřízené účty se soupeři. U mne tedy rozhodně. A nahlas nevyřčený slib pomsty, té nejsladší... A v hlavě soupis dovedností, jež je třeba přes zimu zdokonalit či alespoň udržet na dosavadní nevysoké výši..
Nejlepším míčkem je buchta..házím je do sebe forhendem..
Mám všechno - talent, raketu i pití..A hodnýho dědu, který mi nahrává i nadává..
Řekla jsem mu - až budeš světová jednička, dáme řeč..
Tenista čekatel..
Soupeře nevidím..
Jako svazový kapitán odvolávám své hráče ze zápasu.. Odteď se bude jen pít..
Jsem tenista a plavec..
Bratříčku žlutý.... nepoletuj a vrať se do řady..
Kam jsem si založila svůj deníček.. Musím si zapsat. Je to on - vysoký, černovlasý fešák s raketou..
Dědku, dělej...
Když se takhle zvohnu a síť je akorát, šimrá mne páska, víš kde....
Miloši, pořád ti říkám, že pleš má pro tenis zásadní význam...
