Na stará kolena jsem povýšil a vysoko nad hemžením lidí jsem správcem místních střech a vrchním velitelem zdejších poštolek a holubů a zjišťuji, že námi očima často navštěvovaná rodinka poštolek má prokazatelně nejmíň tři členy.
Vídáme je v blízkosti našeho balkonu na protější střeše u komína. A pak taky těsně vedle nás v okně vedoucím na půdu.Tam mají byteček a tam nosí poštolčí rodiče kousky masa své naději a svému miláčkovi, malému poštolákovi. Vydávají přitom za letu nezaměnitelně ostrý zvuk. Na druhé straně holubů je kolem i jinde nesčetně (i špatní holubi se totiž vracejí) a jejich drzost nezná mezí. Vůbec třeba nedbají o to, že poštolky jsou v přírodovědné klasifikaci vedeny jako dravci (asi ji nečetli) a tudíž i pro ně v krajním případě nebezpečné a klidně si na střeše sednou jen o pár metrů níže od nich a tam si vrkají a hoví. Navíc sedají na naši chloubu afrikánie a lámou jejich překrásně zbarvené květy. Nastalá zkáza drásá citlivé srdce mé ženy, jež s nimi bojuje nadávkami ("holub, prdel mi polub") a taky skoro středověkou palisádou z naostřených špejlí zapíchnutých nahusto do hlíny v truhlíku..
Při pohledu na situaci na střeše si kladu otázku, kam se svět řítí a my s ním, když tu nic neplatí autorita a služební subordinace?
Mimochodem, I pan premiér má své čapí hnízdo, a to je v hledáčku místní politické scény a dokonce i ctihodné Evropské komise zřízené při dvojctihodné Evropské unii. Proč bychom tedy my řadoví občané, jako senioři sice už neplatící daně, nemohli mít pro vlastní potěšení i starosti svou rodinku poštolek a k tomu nádavkem a do protiváhy i hejno holubů tropících neplechu?
Budu to ptactvo nebeské pečlivě sledovat, času mám dost a včas podám zprávu.
Správce střech.
