Jsem chodec důchodec a činí mi velké potěšení šlapat chodník. Nedostanu se do žádných závratných dálek, ale mně to stačí. Tuhle však otevřu domovní vrata a chodník nikde. Při dalším kroku mi pod podrážkami zakřupala kamenná suť a zvedl se prach a v něm rozpoznávám spoustu chlápků v oranžových pracovních vestách..
Ten největší hromotluk zvedl paži a říká: "Šéfe, moc se nám tady nemotejte, eště přijdete k úrazu a podnik se nedoplatí...." Pak spustil sbíječku a toho dne jsme se už neslyšeli..
Z mizejícího chodníku mi bylo smutno. Co lidí se po něm nachodilo odněkud někam a pak třeba zase eventuálně zpět. Šli sami či ve dvojici nebo v nesourodé skupině. Jak blázni vedli samomluvu, milostně vrkali, případně se do krve hádali. Padala tu slova všední a obyčejná, ale také důležitá, ba i státnická. Někoho tam napadl námět na román, jiného napadli za šera spoluobčané. Někdo zde románek prožil nebo si alespoň vymyslel důvod, proč jde tak pozdě domů. Vedle je totiž zavedená hospoda a ráno nás občas u vrat čekají zvratky. Nebo na schůdku sedící opilý člověk..
Každopádně - ten starý, dobrý chodník už dosloužil a pryč jsou jeho důvěrně známé pukliny a škvíry, hrboly a vybouleniny. Nyní tu bude - alespoň nějaký čas - dokonalá a neosobní geometrie dlaždic..
Jedno se však nezmění..
Zas budu šlapat chodník..
Zas si budu šlapat po štěstí...
Zase kam šlápnu, sto let nic neporoste..
