Činím tak s železnou pravidelností už pěkných pár let. Vždy v úterý na přelomu května a června nasedám v metropoli Hané do zeleně vyvedené škodovečky parťáka z kurtů (předtím se nechám od něj nedobrovolně v mači na dva sety porazit) a oklikou - vůz má svá léta i své mouchy - se pomalu řítíme žírnou rovinou cotodá vesničkami, kde už dlouho neviděli pořádné auto a teď si ho chtějí honem omrknout. Muži, ženy i děti ve svátečním nadšeně vybíhají na zápraží a mávají, my jedeme dál. Naším cílem jsou - jak jinak - zase kurty..
Nalézají se poblíž železniční trati v nedalekém Prostějově, kdysi městě Jiřího Wolkera a textilu a teď spíše forhendů, bekhendů, lobů, smečů a samozřejmě i servisů, to vše v prvotřídním provedení. Parťák se dává do řečí s každým, kdo se o nás v areálu jen otře. Někteří proto před ním prchají. On i tak pořád cosi drmolí, až ho lidi kolem napomínají, aby hráče nerušil. Já skoro s nikým nemluvím a jen zírám a občas fotím. Údery duní o antuku a jsou poznamenány modernou přivezenou přímo z Paříže z Roland Garros borci, co tam byli předčasně vyřazeni.
Já mám svůj forhend i bekhend ještě z dob prezidentování Antonína Novotného. Už se pomalu loučil s úřadem, situace se pro něj komplikovala, když já si právě v červnu 1966 s tenisem něco začínal. Vznikl z toho hluboký, ale nerovnoprávný vztah mé absolutní závislosti. Režim Gustáva Husáka v dalších letech poznamenal mé údery četnými falšemi, ponejvíce nechtěnými, a pohyb po dvorci pro dobu normalizace tak typickými úhybnými manévry. Zápisník z té doby mám přeplněný výsledky. Dost jsem vyhrával, neboť jsem si dovedl vybrat soupeře. Po Sametovce už jsem stihl své chyby a nedostatky jenom zvýraznit. A nyní v poslední době mé míče, hrané s velkou vášní a malou silou, ve vzduchu spíše couvají a dopadají k čarám, ovšem z opačné strany, než by měly..
Přesto pořád ještě porůznu hledám inspiraci a věřím v zlepšení.
Ne ovšem svoje - těch druhých..
Prostě - Prostějov..
