I nejlepší poezie skončí jednou v hrobě spolu s těmi, co ji napsali, i když je samozřejmě ve svých čtenářích pořád stále živá. Rimbaud a Verlaine, dva tzv. prokletí básníci, po sobě stříleli, ale asi se i milovali a byl mezi nimi.
milenecký poměr, což bylo v jejich době minimálně pobuřující, ne-li trestné (viz Oskar Wilde a pobyt v žaláři v Readingu).
Konkrétně tehdy z revolveru střílel Paul Verlaine, jemuž se právě rozpadalo manželství, a zranil přitom o deset let mladšího geniálního mladíka (1854-1891) na zápěstí. Kontroverzní vztah tak skončil karambolem. Verlaine (1844-1896) musel do vězení, byl odsouzen na dva roky a 19letý Arthur zavrhl provždy psaní poezie a vydal se na cesty za nejistou existencí. Nejprve s cirkusem na sever Evropy a pak dál v řadách cizinecké legie na dalekou Jávu. Odtud zamířil do Afriky a střídal různá povolání a potloukal se tam ze země do země. Do Francie, v níž zatím jeho poezie získávala slávu a uznání, se vrátil až umřít, když dostal sněť do kolena.
Verlaine zatím vysedával po kavárnách a vedl život bohéma. Jako básník byl však ctěn a v anketě literátů mu byl dokonce přiznán titul kníže básníků.
V poslední době se ve Francii rozhořela hádka vyvolaná peticí podepsanou více než pěti tisíci signatáři žádajícími po prezidentu Macronovi, aby v pařížském Pantheonu bylo nalezeno místo pro Rimbauda s Verlainem. Píše se tam: "Rimbaud s Verlainem jsou dva z největších básníků našeho jazyka. Svou genialitou obohatili naši kulturu. Bylo by jen spravedlivé, kdyby jim bylo dovoleno spočinout vedle dalších literárních velikánů." Úplně jinak vidí situaci pra-pravnučka A.R.: "Rimbaud svůj život nezačal s Verlainem. Ani ho s ním neskončil. Verlaine byl jen pár let jeho mládí." Proti přemístění je i organizace Rimbaudovi přátelé.
Básním obou básníků se dostalo brzy ohlasu i v české literatuře a každá příští básnická generace počínaje tou Vrchlického je četla jinak a po svém a podobně přistupovala i k jejím překladům, jichž se nashromáždil do dneška značný počet.
Uvádíme aspoň dva..
A. Rimbaud, Samohlásky
A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek,
ve hněvu, či kajícný a bludný kruh.
U, božská vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie čelům vševědů;
O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu. (přeložil V. Nezval)
P. Verlaine, Podzimní píseň
Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.
Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.
I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem. (přeložil F. Hrubín),
