Ptáci, Psycho, Marnie, Vertigo, Zběsilost....Už z názvů filmů režiséra Alfreda Hitchcocka, klasika těch, co se rádi bojí, dýchne na nás něco zvláštního. A což teprve ze samotných filmů. Hotové orgie děsu, tajemna a napětí.. Jeden z jeho nejlepších opusů, kdysi mnou viděný, jsem si nepřímo a zprostředkovaně připomněl nedávno a ještě na něj myslím. Je to Okno do dvora (v originále Rear Window), příběh fotografa, jenž si zlomil nohu a je momentálně odkázán na kolečkové křeslo. Upoután na ně, z dlouhé chvíle vyhlíží z okna a pozoruje v jiném okně dění v bytě naproti přes dvůr. Leccos se tak dozví a zároveň si leccos domýšlí. Mihají se před ním postavy a siluety. Nakonec ho pohltí atmosféra příběhu, jenž si vykonstruuje. Příběhu o chystané vraždě...
Připomněl jsem si to tuhle ráno, když jsem rozhrnul v ložnici závěs a tam, kde jsem byl navyklý na neporušenou, i když drsnou plochu protější zdi (tu už ani moc nevnímám), objevil jsem na povytažené fošně - vyčnívala z otvoru - dělnika-akrobata s lanem kolem pasu a s různými pracovními nástroji v rukou..Nejprve vyměřil obrys příštího díla, pak bouchal majzlíkem a pracoval sbíječkou. Výsledkem jeho soustředěné činnosti bylo okno..
Okno naproti nás.
Taky ve třetím patře, ale o něco níže..
Okno je vpád, agrese, možnost dostat se do jiného prostoru..
Občas se z balkonu tím směrem dívám a čekám..
Co když..?
