Na olomouckém rynku je odjakživa živo. Dnes jako před mnoha lety. Lidí přibývá a nemusí to být jen zdejší občané a starousedlíci. Zájem o pobyt na dobu neurčitou tu občas projevily cizí armády i se svými civilními zaměstnanci a obvykle nečekaly na pozvání a pro jistotu si s sebou braly i zbraně. Moc nejrůznějších zbraní sečných i palných...
Zatímco dobývání Olomouce Tatary za jejich moravského tažení v roce 1241 zůstává spíše v říši bájí a není doloženo, na závěr třicetileté války Olomouc opravdu obsadili Švédové a po osm těžkých let ji okupovali (1642-5O) a způsobili tu populační a hospodářskou katastrofu. Zůstalo po nich téměř vylidněné a zplundrované město, jež se z nařízení císaře stalo o pár let později pevností. Švédy pak chtěli v dalším století napodobit Prusové a hned vícekrát, jelikož Olomouc byla pro ně při jejich vpádech na Moravu tak říkajíc "na ráně". V letech 1741-42 z toho byla zase okupace. Zalíbilo se jim to - útočníkům ze severu - a v roce 1758 ji neúspěšně dobývali znovu po šest týdnů a dokonce i stříleli z děl a těch střel bylo nesčíslně (přes sto tisíc dělových koulí). Střely dopadaly i na náměstí a ohrožovaly poměrně nedávno vytvořené třicet metrů vysoké sousoší Nejsvětější trojice. Měšťané museli jít za velitelem nepřítele s prosíkem, aby střelci obří seskupení soch ušetřili. Kupodivu - nechal se obměkčit..Město se nakonec uhájilo a díky i generálu Laudonovi nebylo dobyto.Ten totiž se svými kyrysníky rozprášil u Domašova nepřátelský trén vezoucí zásoby pro obléhatele. Nebezpečí pak hrozilo ještě jednou - za války prusko-rakouské v roce 1866 a sešlo z toho jen proto, že pohyby vojsk nabraly jiný směr - Prusové zamířili rovnou k Vídni...
Dvacáté století, věk totalitních režimů, dalo vojenským aktivitám mnohem širší rozměr a dosah..Naše země byla dvakrát a na dlouhá léta obsazena - nejprve v době druhé světové války (a vlastně už před ní) Němci a pak po roce 1968 sovětskou armádou. V obou případech se akt násilí schovával za kulatá slovíčka, jako je protektorát čili ochrana či za prohlášení o přátelské pomoci. A zase tu bylo na každém kroku plno cizích vojenských uniforem i jejich rodinných příslušníků..
Po převratu v roce 1989 se podstatně snižuje stav naší armády, ruší se kasárna, přebudovávají se v bytovky či využívají komerčně. V Olomouci je po dlouhé době přece jen méně vojáků, na rozdíl od minulosti je v ulicích málem nepotkáš..Ale občas se přece jen chtějí ukázat a předvést. Je tu totiž nyní sídlo velitelství pozemních vojsk, a to letos na jaře u příležitosti desátého výročí našeho vstupu do NATO uspořádalo slavnostní přehlídku vojsk s ukázkou vojenské techniky...
Na náměstí přišlo při té příležitosti i dost civilů s fotoaparáty i bez nich (ale třeba s fotografickou pamětí). Z výše to sledovaly sochy svatých, jichž je tu všude požehnaně (jsme v starém historickém městě), a tak tu došlo k mírové konfrontaci železa i kamene..
Zvídavě i zvědavě si to prohlížely všudepřítomné dívky.. Vojáci strnulí v pozoru o tom věděli své..
Jardo, můj ochránče a manželi, hlásím stav ohrožení..
To za našich mladých kamenných let nebývalo - stříleli po nás Prajsové, ale pěkně z dálky a hnedle toho nechali, když měšťanostové poprosili..
Tolik chlapů a chtěla bych možná jen jednoho..
Mám zapletené vlasy a popletené myšlenky...
Připijím našim hrdinům...
Maruš, neruš, mám na to sotva vteřinu..Vždy to lítá z téhle strany..Letadla i holubi....
Božka, nemáme taky salutovat..? Koukaj tak přísně... A zrovna na nás..
Tondo, mizíme, tlačí mě perka, azimut švec před náma.....
Vari, plechová příšero..Jsem nepřemožitelný Herkules a mám kyj..
Jdu domů..Za svým civilem..Má úplně jiný zbraně...
