Někdy koncem padesátých let jsem jako pubertální hošík valil v kině oči na ostré, leč chudé chlápky, co vezli ve dvou náklaďácích sobě přímo za zadkem v cisternách náklad nitroglycerinu. Drkotali cestou a často spíše necestou a každou chvíli hrozilo, že sebemenší náraz přivodí explozi, jež je a vůz rozmetá po skalách. Jednomu náklaďáku se to i přihodilo a do cíle nakonec dojel jen Mário (hrál ho zpěvák a tehdy mužný idol Yves Montand).
Film se jmenoval Mzda strachu a název mi připomíná to, co se nyní děje ve sněmovně kolem poslaneckých platů. Naši vrcholoví zastupitelé nejsou žádní filmoví chlapáci, ale spíše ztučnělí fotříci a větší prachy by samozřejmě chtěli a už jistě vědí, co by si s nimi počali, ale zároveň se bojí, že přiznáním se k jisté hamižnosti odpálí do povětří svou politickou budoucnost, a tak předvádějí někdy složitou a někdy jednoduchou hru na ano i ne..
Dobrodruzi z filmu, ztracené existence z amerického zapadákova, šli přímo za svým cílem - zbohatnout a dostat se pryč do civilizace.
Naši poslanci neřeknou na rovinu, chci za svou práci maximální možné peníze, jelikož jsem se vyšvihl v tuhém politickém boji až sem a chci to využít..
Bojí se, a tak to, co dostávají a v budoucnu dostanou, je taky mzda strachu.
Dívat se mi na to ovšem moc nechce, natož je poslouchat..
