Bylo kdysi jedno město a v něm ulice a ty měly jména. V tom městě jsem žil. Měl vrzavé boty, dvě děti, jednu ženu a později i vnučku neposedu..
Těch měst jsem vystřídal více a taky řadu ulic, domů i bytů..
Ulice mívají na tabulce jméno, a to nás pak provází. Někdy se název povede a je radost psát je na složenky. Jindy s ním mohou být problémy..
Hned na začátku se musím v tomto směru pochválit. Začal jsem život ve velkém stylu - Ječmínkovou ulicí. Bylo to na Hané ve městě švadlen a krejčích a Ječmínek byl ve zdejším kraji podle pověsti králem, na nějž se čeká. Tehdy se čekalo dvojnásob - byla okupace. Někdo ho čekal z východu a někdo ze západu. Přišli z obou stran...
Skončila válka a my s matkou zamířili za otcem, teď už zase vojákem, do města v pohraničí. Slušelo se býti vlastencem a v kurzu bylo národní obrození. Poslušni příkazu doby a potřeby míti střechu nad hlavou jsme se usídlili v ulici Boženy Němcové, pohádkářky s nepohádkovým životem. Vyprávěli se tehdy takové vyprávěnky o zářných zítřcích a rytířích zlaté hvězdy.
Pak tu byl Vítězný únor a v rádiu jeden pán kdesi v dálce na náměstí u mikrofonu řekl, že právě přišel z Hradu. Poslouchali jsme to už v Balbínově ulici. To pomalu začinaly politické procesy. Učený jezuita Balbín si také ve své nelehké době prožil své, ale svou zemi chválil, i když latinsky..
Rodinné škatule se po pěti letech zase rozhýbaly a my spěchali do Čech a málem jsme se nehezky zapletli. Byl XX.sjezd sovětských komunistů a na vrub již zemřelého generalissima padala obvinění a my jako naschvál bydleli v rožáku, jenž měl průčelí právě na Stalinovu třídu. Před kompromitováním (bráno z hlediska dneška) nás zachránil fakt, že do baráku se chodilo z boční ulice, jež se jmenovala starobyle - Stará. Tak taky zněla naše úřední adresa.
Pak velkým obloukem návrat na Moravu do metropole Hané a v ní další domy a byty. Začali jsme tu slibně, otec - ne, že by měl možnost velkého výběru - volil výborně. Jakoubek ze Stříbra byl univerzitní mistr a kališnický teoretik. Husité to mají nyní pošpatnělé, ale on patřil k těm mírnějším, nemával sudlicí a jen rozumoval a pořád cosi sepisoval. Já také chodil na univerzitu, i když tedy na Moravě..
(Pro úplnost..Ještě dříve jsem dva roky bydlíval v různých kasárnách a pochutnával si tam na komisárku s popaprikovaným špekem. Adresy vojenských útvarů vypisovat nebudu - ctím vojenské tajemství..)
Pak jsem se oženil a ztratil se svobodou i rozum, neboť jsme se přestěhovali do Gottwaldovy ulice. Stalo se to rok před počátkem Pražského jara a bydleli jsme tu celé období normalizace. V ulici s tímto jménem pochopitelně nepřipadal v úvahu žádný samizdat, i když jsem jinak pořád něco čmáral..
Po převratu to s Klémou na tabulce bylo horší. Na štěstí zasáhli otcové města a z názvu vytěsnili krvežíznivého synka z Hané a ulici přejmenovali na Vídeňskou, což mělo svou logiku. Národ jezdil do Vídně a s ním i obě naše dcery pro elektroniku. Ještě to někdy u nás a čím dál slaběji hraje..
Soukromí vlastníci chtěli mít najednou majetek jen pro sebe, a tak jsme museli opustit vilku, ale patricijský barák na Palackého je velikostí dostatečná náhrada. Nepatří nám ovšem celý. V pokřiku kolem vzpomínám někdy na úsloví, "kecá jak Palackej.." a mohu potvrdit, že ta skoro stovka lidí, co tu ve dvou domech (jeden je ve dvoře) bok po boku bydlí, mluví ráda do všeho a se všemi. Je rušno a pořád se něco děje..A tak to má být.
Sedm ulic a sedm jmen (s tím přejmenováním osm)..
Nevím, jestli stihnu ještě další.
Pořád však sním o jménu ulice, jež by nikomu nevadilo..
Třeba by to mohla být ulice Neandrtálců či nábřeží Věstonické Venuše..
