Ano, vedra tam tehdy opravdu byla (+32) a pro tento den je to v záznamech doposud nepřekonaný historický rekord. Lori možná horko vadilo, přece jen byla tehdy v módě spíše bělostná pleť a dámy se zásadně neopalovaly.
Její geniální milý Hynek, s nímž si užila dobré i zlé (toho druhého možná více), však byl někde za horami, tj. v Alpách. 4. srpna téhož roku vyrazil totiž s přítelem Škrobachem (neplést se Škromachem) na šestitýdenní pěší túru do Itálie. Šli převážně pěšky a v onen tropiko den zdaleka ještě nebyli v Praze. On sám byl zdatným chodcem. Dokázal jít s přáteli na otočku na Karlštejn, putovat po dalších hradech i zámcích (také si je kreslit) nebo dokonce za tři dny absolvovat výlet do Krkonoš. Romantický motiv poutníka, vlastní jeho poezii (viz velebáseň Máj), tak sám prožíval na vlastní nohy a boty (kolik obuvi asi roztrhal).
"Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou/
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?/
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,/
jak zajde za onou v obzoru skalinou,/
nikdy - ach nikdy... (K.H.Mácha, Máj)
Dnes jako by romantická idea putování krajinou ožívala - ovšem v jiných souvislostech a v nepoměrně širším měřítku. Z jiných kontinentů sem do Evropy pochodují masy lidí a nežene je rozervané nitro romantika, ale potřeby a cíle docela prozaické. Chtějí dobré bydlo i obživu, někteří i dobrou práci..Skoro jistě přijde pro mnohé z nich zklamání, ale to bychom vývoj předbíhali.
.Co by asi na ten pohyb statisíců lidí řekl romantický poutník a básník Karel Hynek Mácha. Neznáme podobu jeho tváře a nemůžeme znát ani jeho názory na to, co se děje dnes..
Ostatně ani jemu nebyly vzdálené běžné požitky a prožitky. Na zmíněné italské cestě si zapsal do zápisníku toto improvizované čtyřverší:
"Co zde sním a co zde vypiju,/ to jediné jest, co v světě užiju, /a co po smrti mé tady zůstane,/ bůh nebo čert ví, kdo dostane.."
