Kecy v kleci..

Už i my máme v rodině ztráty. Králda, jenž se s námi více než 10 let prochroupával životem, najednou není a klec je prázdná, Náš byt je taky klec a podobně i celé Česko je klíckou, ovšem nevím, jestli útulnou, ale žít se v ní dá. 

A třeba mít i kecy..

Králda Pepík (to jméno jsem mu dal teď až post mortem) moc toho nenamluvil, vlastně vůbec, a co taky. Příliš jsme si sebe navzájem nevšímali, já neubližoval jemu a on mně. Dostával salátek a vůbec leccos ze zeleně, co rostla podél cest, jimiž jsme se ubírali. Měl dobrou kamarádku želvu, ale ta už dávno v akváriu došplouchala.

Já jsem ovšem taky vysazený přes salátek, sem tam okurky, brokolici a spousty vitamínů, šťávu z pomeranče a tak. Zřejmě chtějí, abych vydržel. Na rozdíl od králdy Pepíka ovšem mívám řeči, a to hodně a vlastně pořád cosi melu.  

Řeči se ostatně vedou i ve sněmovně, v té jejich kleci, a vůbec i mezi námi lidmi pobývajícími zde ve městech, vesničkách i na samotě na téma, kdy se otevřou vrátka vzdušné, ale přece jen těsné klece Česka, v níž už pár měsíců žijeme.

Smolíčku, Smolíčku, pootevři vrátka. 

Kdo vklouzne dovnitř a co s sebou přinese?

.