"Chtějí mě snad pověsit?" "Obávám se, že je tomu tak.."Tento dialog, byť o něco delší, probíhal mezi obžalovaným Jiřím Hejdou a jeho právním zástupcem v rámci soudního procesu se skupinou Milady Horákové (květen 1950). Obžalovaný tomu ještě nevěří, ale už se mu do hlavy vkrádají myšlenky, nebude-li věšení příliš bolet. Myslí si, že ta bolest bude kratší a menší než u zubaře. Člověk pověšený na šibenici přece jen brzy upadne do bezvědomí, říká si.
Advokát se příliš nemýlil. Jiří Hejda byl nakonec opravdu odsouzen k trestu smrti, ale soud změnil verdikt v doživotní žalář. Teprve v soudní síni poznal většinu z lidí, s nimiž podle žaloby vytvářel protistátní skupinu s dopředu rozdělenými rolemi. On tam měl fungovat jako národohospodář, což nebylo tak daleko od věci, jelikož byl v tomto směru vyhlášeným teoretikem a nakonec i praktikem. Byl obviněn ze špionáže ve prospěch Západu, při čemž údajně tajné materiály o první pětiletce vyšly u nás i tiskem. Navíc za práci v ústřední plánovací komisi dostal jako jiní její členové poděkování přímo od předsedy vlády Zápotockého. I s douškou, že se zasloužili o budování socialismu.
Po vynesení rozsudku strávil řadu dní na samotce. S rozpornými pocity i myšlenkami. Nakonec vrznou dveře a přichází povel "Vycházka..!" Na dvoře, kam odsouzené vyvedou, se pochopitelně vyměňují informace..Hned první slova od vězně jdoucího kolem ho šokují:
"Horáková, Hejda, Pecl a Kalandra byli včera popraveni."
"Není to pravda," odpovídá.
"Je..Ráno při východu slunce," trvá vězeň na svém..
"Není..Já jsem Hejda.."
Za několik minut zprávu o popravě potvrzuje jiný mukl a tentokrát místo Hejdy jmenuje jako popraveného strážmistra Buchala..
Když dostává v poledne oběd, objeví v šálku s masem a rýží obálku s morseovkou..Během několika dní ji zvládá a nemůže se dočkat, až se večer ozve klepání na stěnu. Až je pak převážejí na Mírov a nesmí spolu mluvit, hovoří s druhem v neštěstí, s nímž jsou želízky k sobě připoutáni, jemnými dotyky prstů..Za použití morseovky.
Než se vydal Hejda - v době mezi dvěma světovými válkami - na úspěšnou dráhu novináře, ekonoma a potom i generálního ředitele ČKD a nakonec i majitele vlastní továrny na kuchyňská zařízení, pokoušel se o úspěch i v literatuře. Napsal několik divadelních her, ale v rozletu ho zastavil tvrdý odsudek jedné jeho hry právě od Karla Čapka, později kolegy v Lidových novinách. Nyní se v beznadějné situaci doživotně odsouzeného k slovesné tvorbě vrací a nechá ve verších promluvit stesk, zklamání i bolest. Zároveň si účelově cvičí paměť a oddaluje duševní stárnutí. Nesmí totiž mít papír a tužku, a tak básně, jež skládá, si ukládá jen do paměti. Vybírá si k tomu technicky nejnáročnější veršovou formu, totiž věnec sonetů. Čtrnáct sonetů je utvořeno tak, že každý poslední verš prvního je zároveň prvním veršem následujícího. Patnáctý sonet je pak utvořen právě z těchto čtrnácti veršů. Je tedy třeba nalézt - mimo jiné - dvakrát po dvaceti a třikrát po deseti rýmech na jedno slovo..
Těch deset věnců smutných sonetů
jsem zpíval šeptem v stínu šibenice,
kdy jenom rudá hvězda sovětů,
ne Kasiopea a Večernice,
mně v noci nahlížela do světnice
zlou tváří stráží zpod bajonetů.
Proč smutných? Mříže místo okenice
jsou špatnou vzpruhou lepších podnětů.
Smrt byla zde a já si na to zvykl,
že je cos uklidňujícího v ní,
co jako tiše jdoucí perpentikl
se mimovolně vloudí do útrob:
Má na problémy jedno řešení,
všem společné a spolehlivé - hrob.
Nezůstal jen u veršů, času má dost a námětů také..Vymýšlí si a pak téměř slovo od slova pamatuje celé povídky a dokonce i román. Po 12 letech z vězení vychází jako 67 letý muž (nakonec se dožije rovné devadesátky) a vrhá na papír tyto příběhy. V době dozvuků Pražského jara stačil ještě vydat román Útěk. S nástupem normalizace je kniha urychleně stahována z prodejních pultů.
Hejdovým životním literárním dílem se však stává až vzpomínková próza Žil jsem zbytečně. K pesimistickému titulku jej po letech společenského i profesního vzestupu vyprovokoval vlastní drtivý pád - zatčení, rozsudek na doživotí, čas strávený v kriminále a zničení hodnot, jež pomáhal vytvářet...Jako častokrát se však zvedl a v letech, co mu zbývaly, si v rámci možností - vládl Husákův režim - užíval svobodu a především napsal nevšední memoáry.
Imponující kniha a imponující život!
