Tak si mne ta jehla, lesklá a ostrá, mezi mnoha a mnoha lidmi našla, bodla a vpravila mi do ramene onen snad zázračný mok (pfizer). Zdvořile jsem se po chvíli zeptal, kdy se bude bodat, že čekám. Odvětili, že už se stalo.
Neskrýval jsem jisté zklamání, těšil jsem se na velkolepý zážitek a nebylo nic. Jinak jsem ovšem ocenil (i žena, jež byla se mnou) zdejší vzdušné prostory (jsme v olomouckém špitálu), výbornou organizaci. Docela to odsýpalo, vakcína se podávala ve čtyřech ordinacích a pacient (většinou starší páni i dámy) si mohl přečíst na světelné tabuli, kdy přijde na řadu. Byla neděle, doslechli jsme se později, že jeden předchozí všední den se očkovalo v jediné ordinaci a byla tam docela mela a tlačenice. Ocenil jsem i milé sestřičky a vlídnou paní doktorku. Zvlášť však byla hodna obdivu fyzická kondice obou saniťáků, kteří si dali zabrat u nás v baráku při odjezdu a potom o hodinu později při příjezdu po mnou absolvované proceduře v nemocnici Třetí patro bez výtahu není žádná legrace a oni je absolvovali i s dosud živým nákladem.
Za tři týdny jdu (jedu) znovu. Těším se na jehlu hledačku, silné chlapíky ze sanitky, sestřičky i paní doktorku. Dáme zas řeč.
Bude to o velikonoční neděli, kdy křesťané slaví zmrtvýchvstání Krista. Já budu skromnější, doufám, že vše přežiju.
