Jak jsme volili Miss..

Bylo v neděli před polednem a už se mělo nosit na stůl nebo alespoň o jídle začít seriózně uvažovat. Místo příborů nám vnučka  rozdala lístečky a doporučila: "Žádný švindle!..Boduje se od jedné do deseti.."

 Před každým z nás ležela propiska, ta má zrovna nepsala.  Na opěradle gauče opřeny zády o zeď postávaly missky a tvářily se, jako by se jich to netýkalo. Alespoň se mi to zdálo podle strnulých výrazů v jejich plastikových tvářích. Samy ovšem nenapochodovaly, ale nastavěla je tam osmiletá Michaela. Byly to barbíny s dosti poničenými a prořídlými hřívami.  Jak šel čas, postupně  jich přibývalo a najednou máme rovnou dvacítku těch umělých krásek. A navíc dva chlapíky barbiňáky - Barbecua a Pljuščenka.

Seděli jsme v obýváku a dívali se jeden na druhého. Já, manželka a dcera. Vnučka brala barbíny do rukou - některou přičísla, jiné alespoň urovnala záhyby šatů.. Táhlo se to a já měl hlad. Už jsem si představoval naložený talíř s dvěma řízky napříč a jedním nadél, pár brambor, křehoučký salát, sklenku piva a potom kávu s kouskem tyčinky musli..Barbíny byly vyzáblé a některé se slabostí kácely. Taky tak dopadnu, jestli.. 

"Začínáme..," řekla vnučka a rozhlédla se, zda jsme připraveni...    "Nejprve se představíme,  holky, že a usmívejte se očičkama i pusinkou...." 

 Vzala to zkraje a ukazovala na ně a říkala jména, která pro ně vymyslela...Já si to přemílal po svém...Čuru Muru, kráska čínského původu, chladná  seveřanka Erika, vdova v černém Nikol, Katka s dlouhými kudrnatými vlasy a srdcem z látky místo plavek, rajcovní Leontýnka, pak Valentýna s vlasy až k patám. Dále Momka, která mi živě připomínala kohosi, kdo se mnou oral dlouho a více než mi bylo milo a zdrávo (byla na to tehdy dobře vybavena, jak je to s ní dnes, nevím)...Eliška - ta jako by z oka vypadla doktorce z prvního patra, jež si s oblibou pouští uprostřed noci církevní chorály na plné pecky. Tak ty vyřadím nejdřív, usoudil jsem mstivě.. Začal jsem si je přece jen více prohlížet...Helena, u níž jsem nevěděl, co si mám o ní myslet (ty bývají nejnebezpečnější), vamp  Renata a Jiřka, něco jako femme fatal v hanáckém vydání. Domácká buchta Pepína a rozšafná Lojzka a ještě několik dalších a taky velmi krásných házelo na mne cukrbliky....

Zbývalo dohodnout pravidla soutěže.."Já bych to vzal z jedné vody načisto. Šoupnem přímo finále, ať ty fešandy hnedle vědí, na čem jsou..Popláčou si a my si dáme baštu a oslavíme vítězku," navrhl jsem s nevinným úsměvem..

 Vnučka jako vždy prohlédla mou lest a řekla důrazně: "Po každém kole jedna pryč..a tak furt....".  Šmarjá, devatenáct kol..víc jak v profiringu..

 "Tak to ne," zasáhla manželka.."Já to jídlo kvůlivá blbině nevyhodím.."

"Bať," podpořil jsem ji, "ohřívaný já nerad, ale bodlo by i to.."  

Dcera nás konejšila..."To půjde rychle, že Miško... zaspícháme se, odvolíme  a pak si pustíme pohádku O neposlušném kůzlátku.."

""Táák konec řečí...začneme,ať to odsejpá..," zavelel jsem doma snad poprvé.. 

Naklonili jsme se nad lístky...Pro začátek jsem napsal všem nulu (propiska už sloužila). Vnučka se nemohla s žádnou rozloučit a dávala šmahem krasopisné desítky (ve škole ovšem škrábe)...Rozhodovaly tedy žena  a dcera...Vždy v životě ochotné ke kompromisu daly po pětce a byli jsme tam, kde jsme začali... Součet u všech stejný.. Tedy 13...nepěkné číslo.."S takovou se nikam nedoberem.." 

Druhé kolo probíhalo za mírné nervozity, jelikož bylo jasné, že některá z krásek musí z  řady ven. Začal jsem tvrdě diferencovat a  Momce dal bod a Elišce dva, ostatní to měly za protekční trojku.

Michaela kňourala, "Proč  Momka..?.Spinkává se mnou a je miloučká..Mám ji ráda..chudánka..".

 Před třetím kolem jsem si vzal mrkev a nahlas chroupal. Kručelo mi v břiše. Pes Ben (po rodičích z rodu shiba inu) doposud klímající u topného tělesa začal být nevrlý. Byl zvyklý v tuto dobu brát si něco stravy z mého pravého pantofle, kam jsem občas pouštěl sousta z osobního přídělu. Přišel jeho čas a on hledal a hned našel viníka. Předními tlapkami se opřel o okraj gauče, popadl mezi zuby odloženou Momku a pelášil s ní po koberci. Třepal barbínou nahoru a dolů a mlátil s ní o futra dveří, jako by z ní chtěl vytřást duši, kterou neměla. Křuplo to..a ještě jednou..Nejprve jí upadla ručička a pak nožička..nakonec hlava.. Chudák Momka...!. Je teď v plastikovém ráji....

Seběhlo se to velmi rychle. Vnučka smetla všechny barbíny na zem a dupala po nich a křičela. "Já chci Momku, já chci svoji Momku.."...  

 Miss jsme nezvolili a jedl jsem jenom já (se mnou i spokojený pes Ben). Řízky byly výborné a měli jsme jich víc než jindy...Manželka a dcera neměly na jídlo čas ani pomyšlení - utěšovaly Michaelu a lepily dohromady Momku.

Máme na to doma dvousložkové lepidlo..

Autor: Jan Vargulič | sobota 22.11.2008 10:00 | karma článku: 21,56 | přečteno: 1495x
  • Další články autora

Jan Vargulič

Jehla hledačka

17.3.2021 v 8:27 | Karma: 17,16

Jan Vargulič

Četná pozorování

9.3.2021 v 8:19 | Karma: 9,51

Jan Vargulič

Registrovanej

25.1.2021 v 8:55 | Karma: 13,05

Jan Vargulič

Ach, léto

16.12.2020 v 7:34 | Karma: 12,16

Jan Vargulič

Pěkné okamžiky

30.11.2020 v 9:57 | Karma: 12,05