Přesně takového Stalina dovedl vytvarovat malý klučina, jenž prchal z děcáku určeného pro děti nepřátel lidu a špiony, umístěného daleko na Sibiři. Říkali mu tam Stín a chtěl zpátky do Petrohradu za matkou. Cesta mu trvala 6 let..
Bylo to za poslední velké války a matka Polka (hoch zprvu mluvil jen polsky), otec Rus, vědec kybernetik, byli oba zatčeni za údajnou velezradu a táta se už z kriminálu nevrátil. Sirotky z podobných případů - bylo jich hodně - evakuovali z obleženého Petrohradu právě na Sibiř..
Poměry v děcáku nebyly nic moc a Stín (říkali mu i Neviditelný) patřil k nejmenším a fyzicky nejslabším a navíc, než se naučil rusky, vůbec nemluvil. Měl však šikovné ruce a rychle se přizpůsoboval a mezi tamními tvrďáky si získával lepší pozici právě tím, co uměl. Snažil se vyhýbat rvačkám a nepokojům. Pochopil, že v bandě, jak později napsal, se cení kvalitní řemeslník. V jeho případě to bylo malování hracích karet, které se mezi chovanci tajně hrály a byly vychovatelkami zabavovány. Stín vždy vyrobil nové a pod ochranu si jej proto vzalo samo kápo smečky..
Přesto odtud uprchl a pak na trase do Petrohradu - neobyčejně klikaté a zdlouhavé - poznával město od města nádražní svět (případně poměry na tržištích). Na kolejích bývalo tehdy po vítězství nad Německem rušno. Na východ mířily vlaky s vojáky a výzbroji do války s Japonci a v nich také vagony přecpané mrzáky z bojů u Berlína a vůbec na západní frontě. Čekaly na ně jejich ženy a na peróně se odehrávaly srdceryvné scény, kdy třeba rozdychtěná krasavice viděla v okénku vagonu smějící se tvář svého chlapa a vystoupil nebo byl vynesen mrzák bez nohy či obou..
Na útěku se Stín seznámil se skoro slepým Miťkou (navíc s výbuchem poničeným obličejem). Byl to jeho první opravdový přítel a společně se protloukali, jak se dalo. Aby nepomřeli hlady, Miťka zpíval písně o vůdci a Stín vždy mezitím vyrobil z drátu tvář generalissima a nakonec kasíroval od shromážděných zvědavců odměnu. U válečných veteránů mívali se svou produkcí docela úspěch a z darů se najedli a zbylo i něco do zásoby na horší časy. Na zimu se nechali znovu zavřít do děcáku (už jiného) kvůli těžké plicní chorobě Miťky.Ten však v nemocnici umřel, měl totiž plíce samou díru a Stín ho hořce oplakal a na jaře znovu vyrazil na cestu za matkou.
Potkával se s různými podivnými i podivuhodnými existencemi a leccos se přiučil a na druhé straně uplatnil, co už sám uměl. Tři a půl měsíce pobýval u Číňana, který měl na trhu krámek s malovánkami na skle a vůbec suvenýry. U tržiště vlastnil malý domek a našlo se tam místo pro Neviditelného, jenž po zaškolení fungoval jako jeho pomocník, a to v plném zápřahu od slunka do slunka. Strýček Sja (tak Číňanovi říkali) a teta Vasiljevna, jeho žena, ho vydatně krmili a rozešli se s ním v dobrém - koupili mu jízdenku na cestu k nejbližšímu většímu městu..
Pak střídal pohyb směrem k Petrohradu s pobytem na státní útraty v dalším sirotčinci a byla jich celá řádka. Napřed ho obvykle ztloukli chovanci i opatrovatelé, ale pak se zařadil a chodil do školy a učil se. Všude se zeptali :"Seš špion, nebo nepřítel lidu..?" "Jsem nepřítel lidu..", odpovídal.
Další tři měsíce strávil pro změnu v partě vlakových zlodějů, jíž velel chlápek s přezdívkou Zjizvený. V noci kradli ve vlaku a měli rozdělené role. Nejprve nechali cestující usnout, pak první z nich prošel vagon a vytipoval kořist. Sám šéf vyskládal z vybraných kupé bágly, kufry a co se dalo a stálo za to do uličky, tam ji převzal poslední z tlupy a při zpomalení vlaku (věděli o něm předem) ji vyházel ven a sami vyskákali a skulili se po náspu.
Leccos užitečného pochytil i od lesních mužů (sami si ti dva tak říkali), třeba jak rozdělávat a udržovat oheň a vůbec přežívat dlouhodobě v lese mimo civilizaci.
S novým kamarádem Mumlou se dostal i vysoko na sever a pak zase sám všelijak ve vlacích i jinak až do Pobaltí, a to už byl blízko Petrohradu.Tam mu naráz po zjištění osobních údajů řekli, že pojede do Petrohradu za matkou.
A najednou po šesti letech stála před ním cizí krásná žena. Byla to jeho matka.
Kruh se uzavřel..
Po padesáti letech z útržků vzpomínek na svou anabázi sepsal autor Eduard Kočergin, mezitím známý divadelník, a vydal pod názvem Pokřtěni křížem (v originále Zápisky psané na koleni) své vzpomínky.
Kniha získala cenu za nejlepší rusky psanou prózu v roce 2009.
Já ji četl letos a místy mi připomínala Solženicyna. Ovšem napsaného o lidském mláděti..
