Chtělo by to nejmíň dva vesmíry, aby se do nich vešly obě kosmické velmoci se svými plány, cíli v momentě (právě nastal?), kdy se poškorpí, znepřátelí a eventuálně přeruší kontakty a spolupráci při výzkumu toho prostoru, co se do strašných dálek šíří na všechny strany od našeho mírně šišatého a otáčejícího se světa..
Rovněž by to ovšem chtělo - buďme důslední - i minimálně dvě zeměkoule, na něž by se vměstnaly velmoci se svými egy (jistě je mají), svou rozpínavostí, agresivitou a snahou překračovat hranice států a plést se do toho, po čem jim nic není..
No a nezůstaňme jen u velkých států, jež tu jaksi udávají tón. Podobně by se dalo uvažovat i v dimenzi naší vlasti. Aby se tu přijatelně a bez vážných střetů poskládaly politické strany, hnutí i názorové platformy, bylo by zapotřebí několika podobných krásných zemiček..
To jsou však pošetilá přání. Realita je jiná.
Vesmír je jen jeden. Zeměkoule také.
A vlast máme jen jednu.
A možno připomenout, že fotbalisté mívají ve hře jen jeden míč (další jsou připraveny v zázemí) a jak si s ním vyhrají, vzájemně si nakopou, nasrážejí se hlavami, způsobí zranění ostrými lokty.
A pak se po zápase pozdraví a v klidu a míru se rozejdou..
Někteří ovšem belhají a jiné odveze do nemocnice sanitka..
