"Mávání perutí víří prach./ Ptáci krouží a neznají strach,/ měl jsem rád starý dům, jeho práh.." Tak nějak zpíval kdysi Jiří Schelinger. My bydlíme už dvacet let ve starém baráku a kolem nás jsou seskupeny do nepravidelného..
..čtvercového tvaru další ještě v 19. století postavené domy. Jelikož jsme bytem až ve třetím patře, na jedné straně nás s postupujícími roky věku čím dál více trápí cesta po schodech nahoru (najmě mne berláka), ale na straně druhé žijeme duchem, ale i fyzicky už jako by v nebi nebo přinejmenším mezi střechami.
Dnes, abych navázal na text Zdeňka Svěráka, to znamenalo i mezi holuby. Od rána totiž bylo nevlídně, po spadlé mlze vlhko, prostě syrovina a sychravina. Nám doma bylo s umělým vyhříváním dobře, ale chudáci okřídlenci. Přelétávala jich nad námi nervózně sem a tam celá hejna a především se sesedali v hojném počtu na komínech (je jich tu kolem docela dost) či alespoň v jejich blízkosti. Aspoň trochu se tak vyhřívali a občas mezi sebou údery křídel i klovanci bojovali o lepší pozici a trochu víc sucha a tepla.
Covid necovid seděli vedle sebe natěsno a dokonce i bez roušek, zřejmě tam nahoře platí jiné zákony a jiná ustanovení než mezi námi lidmi, co jsou bez křídel. Ti mají strach.
Já ovšem taky.
Skoro před 50 lety jsem píseň Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře slyšel poprvé a pamatuji se, že mne v podání Jiřího Schelingera (i s jeho chraplákem) tehdy doslova elektrizovala. Teď jsem si ji připomněl, když dnes dopoledne souhrou okolností jsme taky měli Dům holubí.
