Panák v obleku či vyparáděná slečna přistupují k mikrofonu a mluví a mluví. Před nimi v sálku posedávají novináři s bloky a do prázdné stránky zapíchnutou propiskou. Moc toho ovšem nenapíší. Když chce instituce něco pečlivě zatajit či alespoň ztížit přístup k informacím, vystrčí do popředí právě mluvčího a ten mele pantem a blekotá tak, aby v podstatě nic neřekl. Širokým obloukem se vyhne položeným otázkám (zásadně je neposlouchá) nebo na všechny odpoví skoro stejně, případně odkáže ke zdrojům, jež tu po ruce zrovna nejsou a hned tak nebudou.
Dnes má mluvčího kdekdo, ba i ten, kdo by měl spíše mlčet a nic neříkat..
My jako rodina nemáme mluvčího (nejsou lidi!), ale štěkajícího.
Tu hrst rezavých chlupů a mezi nimi ozubenou tlamku rytmicky se otvírající a zavírající a vydávající ostrý zvuk.
Je to shiba inu, pes původem z Japonska. Štěká však na český způsob. Ovládá i hanáčtinu a základy angličtiny.
Návštěvy vítá vrle i nevrle..
Svá stanoviska a mínění vyjadřuje přímo a docela jednoznačně. Jeho projev je i bez mikrofonu daleko slyšet.
Už by měl nárok na penzi. Násobíme-li jeho leta tradičními již sedmi (tak se to u pejsků počítá), dojdeme k úctyhodné cifře, ale je poctivec a službu nešidí ani ve zralém věku.
Je to dobrák od kostí.
Štěkající mluvčí..
Haf!
