Máte rádi pohádky?

Kdo z nás by alespoň v dětském věku pohádky neměl rád. Dokonce bych si troufl tvrdit, že v naší společnosti je má v oblibě naprostá většina lidí od těch úplně nejmenších až po ty nejstarší. Ani já nejsem výjimkou. Jen mě tak dnes napadlo, jestli to je vlastně vůbec dobře.

V pohádce přece všechno vždy tak dobře končí. Dobro po krátkém zaváhání vždy přesvědčivě zvítězí nad sebevětším zlem. Tradiční pohádky se často odehrávají v nějakém tom království za horami a dolinami, kde princezna je zaručeně krásná a čeká jí dlouhý spokojený život s neméně krásným princem a nadšenými poddanými v podhradí. Prostě ideál.
Co na tom, že k tomu, aby zlo bylo poraženo, bylo zapotřebí šťastné náhody, zrovna kolemjdoucí kouzelné babičky nebo nedejbože například pomoci a nápovědy mluvících zvířátek či hmyzu, na které hrdina cestou za nastolením pořádku narazil. A abych nebyl nařčen z neférovosti, je nutno ještě samozřejmě zmínit alespoň kouzlo lásky.
Podstatný je přeci ten pohádkový řád. Fakt, že dobro je krásné a zlo ztělesňuje vždy něco vyloženě ošklivého. To je potřeba dodržet, aby divák či čtenář netápal a fandil nejlépe hned od začátku té správné straně a myslel si vždy to nejlepší o krásném a to nejhorší o ošklivém. Občas se nás snaží některý z tvůrců pohádek alespoň na chvíli zmást, aby rozvířil na první pohled nudné vody tohoto žánru, ale nakonec i on pochopí nutnost proměny ošklivého chlupatého monstra v krásného prince a alespoň v samém závěru se vrací k zažitým a osvědčeným prvkům, za což sklízí vděk do té doby přecijen trochu nesvých a nervózních diváků či čtenářů.
Kdekdo by mohl namítnout, že tak to je ale správné, že právě proto jsou to pohádky. Pohádky, na jejichž adresu často slýchám, že se dětem tak líbí a jejich prostřednictvím vnímají, jak funguje dobro a zlo. Učí prý ty nejmenší, že je dobré být dobrý a špatné být zlý.
To by samosebou byla velice záslužná věc. Je ale tomu tak opravdu? Vážně je dobré, když si děcko myslí, že co je krásné je dobré a naopak? Že línému a ne příliš chytrému stačí k úspěchu sbalit do uzlíčku pár buchet, přejít dva tři kopce a počkat si, až tam potkám nějakou tu kouzelnou babku?
Mohl bych tady do nekonečna vytvářet podobné konstrukce a přiznávám, že samozřejmě trochu přeháním. Ale jen trochu.
Některé pohádky mám opravdu rád a nevnímám mnou popsané věci při jejich sledování či četbě nijak negativně. Přesto bych si dovolil tvrdit, že pohádky jsou pro děti víceméně škodlivou záležitostí. Učí je povrchnosti a tomu, že za ně vždy někdo jejich problémy vyřeší. Buď se zjeví nějaký ten líbezný hrdina na bílém koni (černí jsou zadáni pro ty zlé) a nebo se podaří nějaké to všemocné kouzlo, co všechno zlé zažene a když nebudu přímo tou princeznou či princem, že budu pak minimálně tim nadosmrti spokojeným poddaným.
Vím, že určité pohádkové stereotypy se dají vysledovat téměř v každém jiném žánru. Ale nikde jinde mi to nepřijde až tak okaté a násilné. Přecijen se dá najít spousta příběhů, kde ten dobrý nemusí být nutně krásný a ten zlý se skrývá často za úplně milou a nevinnou tváří.
Přijde mi, že si z pohádek často možná do života odnášíme to nejhorší možné. Tohle mě napadá, když sleduji chování lidí okolo sebe. A když mám extra dobrý den, tak i chování mě samotného. Kolikrát slyším a čtu, že "někdo by s tímhle měl něco udělat" a vzpomenu si právě na ty příběhy z dětsví.
Někdo by s tím ale vážně měl něco udělat!  :-)))
---------------------------------------------------------------
Původně jsem měl ještě v úmyslu rozvést svou úvahu o podíl církve a náboženství na této záležitosti, ale raději od toho pro teď upustím.
Náboženství je tady v blogu momentálně na můj vkus až přespříliš ;-)