Útěk

                                                                 Útěk

…pro Tebe

Hustým lesem běžel muž. Byl vyděšený. Prodíral se houštinami. Ruce měl rozedřené do krve. Od koutku oka ke rtům se táhl hluboký šrám. Zakopával o kořeny stromů. Padal a zvedal se. Ubývalo mu sil. Sípavě dýchal. Nesmí ho dostat. Zdálo se mu, že cítí jejich dech za zády. Nedokážu to, proběhlo mu hlavou.

Žil s nimi dlouho. Celé roky. Zabydleli se u něj doma. Sedávali s ním u stolu. Lehali v jeho posteli. Sledovali každý jeho krok. Usídlili se v jeho hlavě. Přiměli ho dívat se jejich očima. Vlezli mu do myšlenek. Už nebyl sám sebou.

Ale jedna myšlenka mu přece zůstala. Utéct. Ale oni ho už doháněli. Protože byl slabý. Vzali mu sílu. Ale nevzali mu všechnu touhu. Zbytek té touhy ještě zůstal v jeho srdci. A tak utíkal. A troufal si věřit, že se to podaří.

V běhu se prudce zastavil. Pod ním vězela propast. Stál na pokraji rokle. Dnem rokle se valila bouřící řeka. Docela blízko se ozval smích. Zlý. Potměšilý. Tlukot jeho srdce na okamžik umlkl. Je konec, pomyslel si. Nikdy se jich nezbaví. Nelze jim uniknout.

Nadechl se. Pomalu se otočil. Stáli tam. S posměchem v očích. Marnost. Úzkost. Strach. Natahovali po něm ruce.

Pohlédl do hloubky pod sebou. Neznatelně se usmál. Pochopili. Jejich obličeje znetvořil vztek. „Ještě je naděje“, řekl muž. Skočil.  Nemohli za ním, protože projevil odvahu.

Ledová voda probudila jeho smysly. Zachytil se plovoucího kmenu a nechal se unášet proudem. Nevěděl kam. Na tom nezáleželo. Zase žil.

Marnost, Úzkost a Strach vyšli z lesa. Nebudou dlouho sami. Třeba tahle dívka.  Je až příliš šťastná…