Sundej tu masku!

Je až s podivem, jak se lidé dokážou přetvařovat, pokud chtějí něčeho dosáhnout, něco, někoho získat. Jako by hráli své role v Commedia dell ´arte. Jen hrají i několik postav, střídají masky, znají svůj text nazpaměť. Vskutku velké umění!

Vzpomínám si, jak se většina mých kolegů změnila jako mávnutím kouzelného proutku, když se ve dveřích objevil vedoucí. Jak rychle nasadili masky a své role hráli se záviděníhodnou virtuositou. Nás pár zbylých, nemaskovaných, na to představení hledělo napůl pochybovačně, napůl s rozpačitým úsměvem. Ale o tom psát nechci.

Přemýšlím nad těmi, kteří v touze získat pro sebe ženu, muže, neváhají obléknout přetvářku. Namalují si na tvář podmanivý úsměv, připraví ta správná slova a vstoupí na jeviště. Pokud je herec dobrý, divák se rád nechá okouzlit, nešetří potleskem, vyžaduje přídavek, jeden, druhý…Jenže, ta hra je pořád stejná, repliky se opakují, divák začíná litovat, že přijal pozvání na tohle představení, chce nahlédnout pod masku.  Možná by se mu nikdy pod ni nepodařilo podívat, ale herec je příliš samolibý, přestane se kontrolovat a udělá chybu, často záměrně. Protože už nechce hrát, maska ho tíží, zužuje mu pohled. Chce být zase sám sebou.

Ale očekávaný úspěch se nedostaví. Divák je zklamaný, cítí se podvedený, věřil, že to, co vidí je skutečnost. Byla to jen lež. A lží si ani sebelepší životní herec náklonnost a lásku nezíská.

Nemám ráda maškarní bály, nebaví mě hledat pod maskami živé tváře. Nepotřebuju mít kolem sebe dokonalé herce. Člověk bez masky, třeba chybující, bez krásných slov, ale skutečný je pro mě tím největším zázrakem.