Klavír

Podívala se oknem do zahrady. Stál tam v trávě, zanedbaný, rozklížený s vylámanou klaviaturou. Stál tam v dešti, slunci, mrazu. Už celá léta. Usmála se pomalu: „už brzy zahraješ svou melodii.“

Povzdechla si. Bolest hlavy byla stále silnější.  Opřela se o hůl a ztěžka vstala. Pomalu prošla do druhého pokoje. Tam v křesle seděl muž. Četl knihu. Zvedl k ní s úsměvem oči. Ale hned je zase sklopil k otevřené knize. Byl zaskočený. Hlavou mu proběhlo: proboha, je každým dnem starší, ještě včera neměla ten šedý pramen vlasů a vrásky jsou hlubší každým dnem.

Když ji před půl rokem poznal, byl nadšený. Krásná, svěží žena, ráda se smála. A dnes…Jen hlas, mladý a jemný jí zůstal. Hlas, který miloval. Zůstával jen kvůli němu?

Promluvila: „Chci tě o něco požádat. Ten klavír. Byla bych ráda, kdybys ho přesunul pod střechu. Nebo se při dalším dešti rozpadne.“ To nečekal. V duchu se ptal: proč? Ten klavír je už teď k ničemu. Podíval se jí do očí. Polilo ho horko. Pohled jejích očí ho vyděsil. Četla mu snad myšlenky? „Ano, udělám to“, řekl. Rychle vyšel z domu na zahradu, nechtěl být v její blízkosti.

Přešla k oknu, odhrnula záclonu a dívala se na muže, jak se snaží odtlačit starý klavír pod střechu. Usmála se a odvrátila pohled. Nástroj začal vydávat zvuky.  Klávesy se daly do pohybu, kladívka dopadala na struny uvnitř nástroje. Šílená kakofonie.

Netrvalo to dlouho. Rozhostilo se ticho. Zhluboka se nadechla a vyšla na zahradu. Klavír stál na stejném místě jako vždy. Muž zmizel. Rozesmála se. Vykročila k domu. Cestou odhodila hůl, vzpřímila se, její krok byl mladistvý. V pokoji pohlédla do zrcadla. Tvář měla hladkou, bez vrásek, vlasy lesklé a hladké, šedivé prameny se ztratily. Zítra si vyjde do města. Mladík, co jí posledně pomáhal do schodů je moc hezký a milý…