Katarína a holokaust

Vzpomínám. Vzpomínám na svoju starú mamu, Katarínu............................................

 Myslím na to, jak byla bezmocná, když doprovázela své židovské přátele na poslední cestu. Byla bezmocná proti tomu málem nenarozenému, zakomplexovanému muži s knírkem, kvůli němuž svět zešílel. Byla bezmocná, když viděla své židovské sousedy vláčet se dlouhou cestou k lesu, kde čekala nákladní auta, aby je odvezla k vlaku. K vlaku, který je zavezl tam, kde práce osvobozuje, ale pro ně byla svobodou už jen smrt. Byla bezmocná, když viděla v tom teplém dni s drobným deštěm, jak její unavení přátelé odhazují kabáty a kufry, protože už je nedokázali nést. Byla bezmocná, když se musela dívat, jak se na ty věci vrhají ti šťastnější, nežidé, jak se o ně rvou, trhají na kusy drahé kabáty, jemné prádlo, zlaté řetízky. Byla bezmocná, když stála u náklaďáku a nesměla se ani na zlomek vteřiny podívat na své přátele a oni se nesměli podívat na ni. Jinak by je všechny na místě zastřelili. Možná pro ty, co stáli na korbě, by byla kulka vysvobozením, kdyby věděli, co je čeká.
Byla bezmocná, když viděla, jak se ti šťastnější vrací rychle do vesnice. A tam se proměnili v běsnící dav, Vtrhli do synagogy, cenné věci rozkradli, vzácné tóry vynesli ven a pálili. Pak vyrazili do zámku, a tam zase rabovali a pálili staré knihy. Když skončili tam, vrhli se na opuštěné krámky, i na maličké zlatnictví, které patřilo přátelům Kataríny. Ti, když už věděli, že je čeká transport, nabízeli jí všechno zlato, prádlo, peřiny. A ona si nic nevzala. Věděla, že jediný prstýnek by jí spálil ruku, že v těch krásných peřinách by se zadusila.
Byla bezmocná a myslela na to, že ještě nedávno tu žili židé a křesťané ve vzácné symbióze, a že je to pryč. Tahle rázná, spravedlivá a nebojácná žena byla bezmocná.
Nic už nebylo jako dřív.
Čas plynul a válka se chýlila ke konci. Přijeli Rusové. A to také nebyl vždycky důvod k radosti. Starý otec se jednou vracel lesem domů od příbuzných a uslyšel křik, smích i pláč. Uviděl na palouku skupinu ruských vojáku. A muže a ženu. Žena byla těhotná. A jeden z vojáků jí rozpáral břicho, vyňal dítě a místo něj dal ženě do břicha mrtvou kočku. A druhý voják vzal dítě za nožičky a roztrhl ho jako hadrovou panenku. V tu chvíli muž, který jen bezmocně přihlížel, zešílel...až pak mu voják prostřelil hlavu. Starý otec přišel domů a týden nemluvil. Jen pil. A až si všechnu tu hrůzu vyplavil z mysli litry kořalky, mohl promluvil…
Byl konec války. Na hřbitově se odsunula deska hrobky a z ní vyšel člověk. Žid. Celou válku se skrýval v hrobce a dobří lidé mu v noci nosili jídlo. Přežil.
Za čas Katarína potkala před nádražím muže. Oslovil ji. Byl to jeden z jejích židovských sousedů. Vrátil se. Objali se a ona se mu zadívala do očí. Nemusela se na nic ptát. Zavrtěl jen odmítavě hlavou. Její přátelé už se nevrátí. Všichni proletěli komínem.
Ty dny, měsíce, roky nadějí a doufání...
Život se pomalu vracel do starých kolejí. Opravdu? Ne, už nikdy, protože po ulicích chodili muži, kteří měli na sobě cizí kabáty, dívky se pyšnily cizími šperky, ženy spaly v cizích košilích a peřinách.

Dnes se na místě synagogy tyčí jako varovný prst pobořené trosky. Židovský hřitov je zarostlý vysokou travou. A na místě márnice si postavil jakýsi zbohatlík vilu s bazénem.